Návrh anarchistické organizace
Errico Malatesta
[Před několika lety byla v českém
anarchistickém prostředí velmi živá diskuse o Organizační
platformě libertariánských komunistů. Jestliže dnes existují překlady
české překlady tohoto dokumentu[1] i doplňujících textů[2],
s jedinou výjimkou[3] nebyly publikovány kritiky vůči Platformě.
Dnes publikujeme zajímavou diskusi, která byla o Platformě vedena mezi
jejím odpůrcem, veteránem anarchistického hnutí Erricem Malatestou[4]
a jedním z jejích autorů, Nestorem Machnem.[5] I když se jedná o
texty z konce dvacátých let, mají stále co říct k úloze anarchistů
a anarchistek, k tomu, jak by měla vypadat jejich organizace i k tomu,
jaký je smysl jejich usilování.]
Nedávno jsem náhodou narazil na francouzskou brožurku (v dnešní Itálii jak známo nemůže být volně šířen nefašistický tisk) s názvem „Organizační platforma všeobecného svazu anarchistů (návrh)“.
Je to návrh anarchistické organizace vydaný „skupinou ruských anarchistů v cizině“ a zdá se být zaměřen zejména na ruské soudruhy. Potýká se ale s otázkami zajímavými právě tak pro všechny anarchisty; a to je jasné i z jazyka, jakým je psán a který usiluje o podporu soudruhů po celém světě. V každém případě má cenu pro Rusy i pro každého jiného posoudit, jestli je předložený návrh v souladu s anarchistickými zásadami a jestli by jeho uskutečnění skutečně posloužilo věci anarchismu.
Záměry našich soudruhů jsou výtečné. Právem lamentují nad tím, že anarchisté dosud neměli vliv na politické a společenské události úměrný teoretické a praktické hodnotě jejich doktrín, ani jejich počtu, statečnosti a duchu sebeobětování - a domnívají se, že hlavním důvodem tohoto relativního selhání je neexistence velké, seriózní a aktivní organizace.
Dosud bych mohl více či méně souhlasit.
Organizace, která je ovšem pouhým prostředkem spolupráce a solidarity v praxi, je přirozenou podmínkou, nezbytnou k fungování společnosti, a to je nevyhnutelná skutečnost, která zahrnuje každého, ať už v lidské společnosti obecně, nebo v jakémkoli uskupení lidí spojených společným cílem.
Vzhledem k tomu, že lidské bytosti nemohou žít v izolaci – ve skutečnosti by se nemohly ani stát skutečnými lidskými bytostmi a uspokojit své morální a materiální potřeby, pokud by nebyly součástí společnosti a nespolupracovaly se svými druhy – je nevyhnutelné, že ti, kterým chybí prostředky nebo dostatečně rozvinuté uvědomění ke svobodnému organizování se s těmi, s nimiž sdílí společné zájmy a názory, se podřídí organizacím vytvořeným jinými, těmi, kteří obecně tvoří vládnoucí třídu nebo skupinu a jejichž cílem je vykořisťovat práci jiných ke svému vlastnímu prospěchu. A letitý útlak mas malým počtem privilegovaných byl vždy výsledkem neschopnosti většího počtu jedinců shodnout se a organizovat se spolu s jinými pracujícími k vytváření a užívání práv a dober na obranu před těmi, kteří je usilují vykořisťovat a utlačovat.
Anarchismus vznikl jako odpověď na tento stav věcí, jeho základním principem je svobodná organizace, vytvořená a fungující podle volné dohody svých členů bez jakéhokoli druhu autority; tedy bez kohokoli, kdo by měl právo vnucovat svou vůli druhým. A proto je zjevné, že by se anarchisté měli snažit uplatnit na své osobní a politické životy ten samý princip, na němž by, jak se domnívají, měla být založena celá společnost.
Pokud bychom to posuzovali podle některých polemik, zdálo by se, že anarchisté zavrhují všechny formy organizace; ale ve skutečnosti mnoho, velmi mnoho diskusí na této téma, dokonce i když jsou zastřeny jazykovými otázkami nebo otráveny osobními problémy, je soustředěno na prostředky, a ne na samotný princip organizace. A tak se stává, že když ti soudruzi, kteří působí jako nejvíce nepřátelští k organizaci se, když chtějí skutečně něco dělat, organizují právě tak jako my ostatní a mnohdy účinněji. Problém je, opakuji, pouze problémem prostředků.
Proto mohu sledovat jen se sympatií iniciativu, s níž naši ruští soudruzi přišli, přesvědčeni tak jako já, že celkovější, více jednotná, trvalejší organizace než jaká byla zatím anarchisty vytvořena – i kdyby nedokázala skoncovat se všemi omyly a slabostmi, které jsou asi nevyhnutelné v takovém hnutí, jako je to naše, které zápasí uprostřed nepochopení, lhostejnosti nebo dokonce nepřátelství většiny – by bezpochyby byla důležitou součástí síly a úspěchu, mocným prostředkem k získání podpory pro naše myšlenky.
Domnívám se, že pro anarchisty je především nezbytné a naléhavé přejít ke vzájemnému sblížení a organizování se do té míry, jak bude možné, aby byli schopni ovlivnit směřování mas lidu, jakým se ubírají ve svém zápasu za změnu a emancipaci.
Dnes je hlavní silou společenské přeměny hnutí pracujících (odborové hnutí) a na jeho směřování bude značně záviset, jakým směrem se budou ubírat události a jaké budou úkoly příští revoluce. Skrze organizace vytvořené na obranu svých zájmů rozvíjí pracující uvědomění útlaku, který zakoušejí, a antagonismu, který je odděluje od pánů a v důsledku toho začínají usilovat o lepší život, přivykají si na kolektivní boj a solidaritu a dosahují těch zlepšení, která jsou možná v režimu kapitalismu a státu. Pak, když jde konflikt nad rámec kompromisů, následuje revoluce nebo reakce. Anarchisté musí uznat užitečnost a důležitost odborového hnutí; musí podporovat jeho rozvoj a učinit jej jednou z pák své akce, a přitom dělat vše, co mohou, aby zajistili, že spoluprací s ostatními silami pokroku otevřou cestu pro sociální revoluci, která přinese konec třídního systému a úplnou svobodu, rovnost, mír a solidaritu pro každého.
Bylo by ale velkým osudovým omylem, jehož se dopouští mnozí, domnívat se, že hnutí pracujících mohou a mají svou vlastní volbou a svou samotnou povahou vést k takové revoluci. Naopak, všechna hnutí založená na materiálních a bezprostředních zájmech (a velká odborová hnutí nemohou být ničím jiným), pokud postrádají stimul, hnací sílu, soustředěné úsilí lidí myšlenek, mají nevyhnutelně sklony přizpůsobit se okolnostem, rozvíjejí duch konzervativismu a strach ze změny u těch, které vedou za dosažením lepších pracovních podmínek a často skončí vytvořením nových a privilegovaných tříd, a tím slouží k udržení a upevnění systému, který chceme zničit.
Proto tu je nutná potřeba specificky anarchistické organizace která zevnitř i zvenčí odborů bojuje za úspěch anarchismu a usiluje o sterilizování zárodků degenerace a reakce.
Je ale zjevné, že aby anarchistická organizace dosáhla svých cílů, musí svým složením a působením zůstat v souladu s principy anarchismu; což znamená, že musí vědět, jak spojit svobodné jednání jedinců s nutností a úspěchem spolupráce, která slouží rozvoji uvědomění a iniciativy svých členů a znamená osvětu pro prostředí, ve kterém působí a morální i materiální přípravu budoucnosti, po níž toužíme.
Uspokojí Návrh v diskusi tyto požadavky? Zdá se mi, že ne. Místo aby vyburcoval v anarchistech větší touhu po organizaci, zdá s, že tak, jak je navržen, povede nevyhnutelně k posílení předsudků těch soudruhů, kteří se domnívají, že organizovat se znamená podřídit se vůdcům a být členem autoritářského, centralizujícího tělesa, které dusí jakýkoli pokus o svobodnou iniciativu. A ve skutečnosti obsahuje přesně ty návrhy, které někteří, i přes evidentní pravdy a navzdory naším protestům, nepřestávají přičítat všem anarchistům, kteří jsou označováni za příznivce organizace.
Prozkoumejme tedy Návrh.
Především se mi zdá jako omyl – a v každém případě jako něco neuskutečnitelného – domnívat se, že by se všichni anarchisté mohli seskupit v jednom "Všeobecném svazu" - tedy, slovy Návrhu, v "jediném" aktivním revolučním tělese.
My anarchisté můžeme všichni říct, že jsme stejnou stranou, pokud ovšem slovem strana myslíme všechny, kdo stojí "na stejné straně", tedy, kdo sdílejí stejné všeobecné aspirace a kteří tím či oním způsobem bojují za stejné cíle proti společným protivníkům a nepřátelům. To ale neznamená, že je pro nás všechny možné - nebo i žádoucí - shromáždit se do jednoho specifického sdružení. Je tu příliš mnoho rozdílů v prostředí a podmínkách boje; příliš mnoho možných způsobů akce, mezi nimiž si lze vybrat, také příliš mnoho rozdílů v povaze a osobní nesnášenlivosti na to, takže by se "Všeobecný svaz", pokud by byl brán vážně, stal místo prostředkem koordinace a spojení úsilí všech překážkou individuální činnosti a možná také příčinou mnohem ostřejších vnitřních sporů. Například jak by se mohlo ve stejné skupině stejným způsobem organizovat veřejné sdružení vytvořené k veřejné propagandě a agitaci, a tajná společnost, nucená politickými podmínkami země, v níž působí, k tomu, aby skrývala před nepřítelem své plány, metody a členy? Jak by mohli "osvětáři", kteří se domnívají, že propaganda a příklad stačí k postupné přeměně jedinců a tak i společnosti, přijmout stejnou taktiku jako "revolucionáři", kteří jsou přesvědčeni o potřebě zničit násilím status quo, který je udržován násilím, vytvořit navzdory násilí utlačovatelů nezbytné podmínky pro svobodné šíření propagandy a praktické provedení vítězných ideálů? A jak by spolu mohli držet lidé, kteří se z konkrétních důvodů nesnáší? A nemohli by při respektování jeden druhého být stejně dobrými a užitečnými bojovníky pro anarchismus?
Kromě toho i autoři Návrhu (Plate-forme) prohlašují za "nejapnou" jakoukoli myšlenku na vytvoření organizace, která sdružuje rozdílné tendence v anarchismu. Taková organizace, říkají, "by zahrnutím heterogenních elementů, jak na teoretické tak na praktické úrovni, nebyla ničím víc než mechanickou sbírkou (assemblage) jedinců, kteří chápou všechny otázky týkající se anarchistického hnutí z odlišného úhlu pohledu a nevyhnutelně by se rozpadla hned, jak by podstoupila zkoušku událostí a skutečného života."
Potud to je v pořádku. Pak ale, jestliže uznávají existenci odlišných tendencí, jistě jim nechají právo organizovat se svým vlastním způsobem a pracovat pro anarchii tak, jak se jim to zdá nejlepší. Nebo se budou domáhat práva vylučovat, "exkomunikovat" z anarchismu všechny ty, kdo neakceptují jejich program? Zajisté říkají, že chtějí "shromáždit v jediné organizaci" všechny "zdravé" "elementy" libertariánského hnutí; a přirozeně budou mít sklony hodnotit jako zdravé pouze ty, kteří smýšlí stejně jako oni. Ale co budou dělat s elementy, které jsou "nezdravé"?
Ovšemže jsou mezi těmi, kdo se označují za anarchisty, jako ve všech lidských seskupeních, elementy různé hodnoty; a co je horší, jsou zde i ti, kteří ve jménu anarchismu rozšiřují myšlenky, které s ním nemají nic společného. Ale jak se tomuto problému vyhnout? "Anarchistická pravda" se nemůže a nesmí stát monopolem jedince nebo výboru, ani nemůže záviset na rozhodnutích skutečných či domnělých většin. Vše, co je nezbytné - a postačující - je, aby každý měl a uplatňoval nejširší svobodu kritiky a pro každého z nás udržet si své vlastní myšlenky a vybrat si pro sebe své vlastní soudruhy. V poslední instanci rozhodnou o tom, kdo měl pravdu, fakta.
Nechme proto stranou myšlenku spojení "všech" anarchistů do jediné organizace a podívejme se na to, čím tento "Všeobecný svaz", který nám Rusové navrhují, ve skutečnosti je - tedy svazem konkrétní frakce anarchistů - a podívejme se, jestli navržené organizační metody odpovídají anarchistickým metodám a zásadám a jestli by tedy mohly přivodit triumf anarchismu.
Ještě jednou – zdá se mi, že ne.
Nezpochybňuji upřímnost organizačních návrhů ruských soudruhů. Chtějí dosáhnout anarchistického komunismu a hledají prostředky k tomu, aby jej dosáhli tak rychle, jak je to jen možné. Nestačí ale pouze chtít; člověk také musí zvolit vhodné prostředky; aby se dostal na určité místo, musí si zvolit správnou cestu, protože jinak dojde někam jinam. Jejich organizace je typicky autoritářská, daleka tomu, aby dosáhla vítězství anarchistického komunismu, o něž usilují, mohla by pouze překroutit anarchistického ducha a vést k následkům, které jsou proti jejich záměrům.
Ve skutečnosti se jejich "Všeobecný svaz" zdá se sestává z mnoha dílčích organizací se "sekretariáty", které "ideologicky" řídí politickou a technickou práci; a ke koordinaci aktivit všech členů organizací tu je "Výkonný výbor svazu", jehož úkolem je vykonávat rozhodnutí svazu a dohlížet, zda je "ideologické a organizační chování organizací v souladu s ideologií a všeobecnou strategií Svazu."
Je to anarchistické? Podle mého názoru to je stát a církev. Pravda, není tu žádná policie nebo bajonety, žádné věrné stádo k akceptování diktované "ideologie"; to ale znamená pouze to, že jejich vláda by byla neschopnou a nemožnou vládou a že jejich církev by byla školkou herezí a schizmat. Duch, tendence zůstávají autoritářské a výchovný dopad by zůstal protianarchistický.
Poslouchejme, jestli to není pravda:
"Výkonný orgán všeobecného libertariánského hnutí - anarchistický svaz - zavede do svých řad princip kolektivní zodpovědnosti; celý Svaz bude zodpovědný za revoluční a politickou aktivitu každého člena a každý člen bude zodpovědný za revoluční a politickou aktivitu Svazu."
A po tomto, což je absolutní negace jakékoli individuální nezávislosti a svobody iniciativy a akce, se navrhovatelé, kteří si vzpomenou, že jsou vlastně anarchisté, označí za federalisty a hřímají proti centralizaci, "jejímiž nevyhnutelnými následky," říkají "je zotročení a mechanizace života společnosti a stran".
Ale pokud bude svaz zodpovědný za to, co dělá každý jeho člen, jak by mohl nechat svým jednotlivým členům a různým skupinám svobodu provádět společný program způsobem, jaký považují za nejlepší? Jak někdo může zodpovídat za čin, kterému nemůže předejít? Svaz a jeho jménem výkonný výbor by tudíž musel sledovat činnost individuálních členů a nařizovat jim, co mají dělat a co ne; a protože nesouhlas po události nemůže zvrátit dříve přijatou zodpovědnost, nikdo by nemohl dělat vůbec nic předtím, než by dostal znamení, povolení výboru. A naopak - může jedinec přijmout zodpovědnost za akce kolektivu předtím, než ví, co bude kolektiv dělat, a pokud nemůže předejít tomu, aby dělal to, s čím nesouhlasí?
Autoři Návrhu navíc říkají, že to je "Svaz", kdo navrhuje a vykonává. Ale když mluví o přání Svazu, popisují také přání všech jeho členů? Pokud ano, pak by tedy bylo k fungování Svazu potřeba, aby měl každý vždy stejný názor na všechny otázky. Ale jestliže je normální, že všichni budou souhlasit s obecnými a základními principy, protože jinak by nebyli a nezůstali jednotní, nelze předpokládat, že myslící bytosti mají a vždy budou mít stejný názor na to, co je třeba udělat za různých okolností a na výběr osob, které chtějí pověřit výkonnou a řídící zodpovědností.
Ve skutečnosti - jak se to ukazuje i ze samotného textu návrhu - může vůle Svazu znamenat pouze vůli většiny, vyjádřenou skrze kongresy, které jmenují a kontrolují "Výkonný výbor" a rozhodují o všech významných otázkách. Přirozeně, kongresy by se sestávaly ze zástupců zvolených většinami členských skupin a tito zástupci by rozhodovali o tom co dělat vždy většinou hlasů. Takže v lepším případě by bylo rozhodnutí učiněno většinou z většiny, a to by mohlo velmi snadno, zejména pokud by protichůdných názorů bylo víc než dva, znamenat pouhou menšinu.
Navíc by mělo být zdůrazněno, že v podmínkách, v jakých anarchisté žijí a bojují, jsou jejich kongresy ještě méně skutečně reprezentativní než buržoazní parlamenty. A jejich kontrola nad výkonnými tělesy, pokud mají autoritativní moc, je jen vzácně včasná a účinná. V praxi se anarchistických kongresů účastní každý, kdo chce a může, kdokoli, kdo má dost peněz a nebylo mu v tom zabráněno policejními opatřeními. Je tam přítomno mnoho těch, kteří zastupují pouze sami sebe nebo malý počet přátel, právě tak jako tam jsou ti, kteří skutečně zastupují názory a přání většího kolektivu.
A pokud se neudělají opatření proti možným zrádcům a špiónům - vskutku, právě kvůli potřebě takových opatření - je nemožné vážně přezkoumat zástupců a jejich mandátu.
V každém případě to vše sklouzává k čistě většinovému systému, k čistému parlamentarismu.
Je dobře známo, že anarchisté nepřijímají vládu většiny ("demokracii") o nic více, než vládu hrstky ("aristokracii", "oligarchii" nebo diktaturu třídy nebo strany) nebo jedince ("autokracii", "monarchii" nebo osobní diktaturu).
Tisíckrát anarchisté kritizovali takzvanou vládu většiny, která stejně v praxi vždy vede k nadvládě malé menšiny. Je třeba to vše opakovat ještě jednou pro naše ruské soudruhy?
Anarchisté určitě uznávají, že tam, kde je život společný, je pro menšinu často nezbytné přistoupit k přijetí mínění většiny. Když tu je zjevná potřeba nebo užitečnost v tom něco dělat a vyžaduje to shodu všech, měla by menšina cítit, že je třeba, aby se přizpůsobila přáním většiny. A obvykle je nezbytné v zájmu pokojného společného života v podmínkách rovnosti, aby byl každý motivován duchem shody, tolerance a kompromisu. Ale takové přizpůsobení na jedné straně jednou skupinou musí být s druhou stranou vzájemné, dobrovolné a musí vycházet z vědomí své potřebnosti a z dobré vůle předejít paralyzování společenských záležitostí umíněností. Nemůže být vnuceno jako princip a zákonná norma. Je ideálem, kterého je v lidském životě obecně těžké úplně dosáhnout, ale je fakt, že každé lidské seskupení je mnohem bližší anarchii tehdy, když je shoda mezi většinou a menšinou svobodná a spontánní a zbavená jakéhokoli vnucení, které nevychází z přirozeného řádu věcí.
Takže, jestliže anarchisté popírají právo většiny vládnout lidské společnosti jako celku - v němž jsou nicméně jedinci nuceni přijmout určitá omezení, protože se nemohou izolovat, aniž by se vzdali podmínek lidského života - a jestliže chtějí, aby vše bylo činěno volnou dohodou všech, jak je pro ně možné přijmout myšlenku vlády většiny v jejich z podstaty volných a dobrovolných sdruženích a začít deklarovat, že anarchisté by se měli podrobovat rozhodnutím většiny dokonce i předtím, než vůbec slyšeli, co jimi vůbec může být?
Je pochopitelné, že ne-anarchisté budou pokládat anarchii, definovanou jako volnou organizaci bez vlády většiny nad menšinou nebo vice versa, za nerealizovatelnou utopii nebo realizovatelnou pouze ve vzdálené budoucnosti; je ale nepochopitelné, že někdo, kdo se hlásí k anarchistickým myšlenkám a chce vytvořit anarchii, nebo přinejmenším významně přiblížit její uskutečnění - dnes spíše než zítra - by se zřekl základních principů anarchismu v samém aktu návrhu boje za její vítězství.
Podle mého názoru musí být anarchistická organizace vytvořena na základech velmi odlišných od těch, které navrhli ruští soudruzi.
Plná autonomie, plná nezávislost, a proto plná zodpovědnost jedinců a skupin; volná dohoda mezi těmi, kdo ji pokládají za užitečnou ke sjednocení ve spolupráci na společném záměru; morální povinnost splnit přijaté závazky a nedělat nic, co by bylo v rozporu s přijatým programem. Na těchto základech by měly být budovány a navrženy praktické struktury a správné prostředky pro vytvoření organizace. Tedy skupiny, federace skupin, federace federací, setkání, kongresy, korespondenční výbory a tak dál. To vše ale musí být děláno svobodně, takovým způsobem, aby to nebrzdilo myšlení a iniciativu jedinců, a s jediným zřetelem - dát větší účinek snahám, které by byly v izolaci buď nemožné nebo neúčinné. A tak jsou kongresy anarchistické organizace, ač trpící jako reprezentativní tělesa všemi výše uvedenými vadami, prosty všech druhů autoritářství, protože nestanovují zákon; nevnucují své vlastní rezoluce ostatním. Slouží udržení a nárůstu osobních vztahů mezi nejaktivnějšími soudruhy, ke koordinaci a podpoře programatických studií o způsobech a prostředcích aktivity, k seznamování všech se situací v různých oblastech, a k činu potřebnému nejvíce ze všech: k formulování rozličných názorových proudů mezi anarchisty a k vypracování svého druhu jejich statistiky - a jejich rozhodnutí nejsou závaznými pravidly, ale návrhy, doporučeními a nabídkami předloženými všem zúčastněným a stávají se závazné a vynutitelné pouze pro ty, kdo je přijali, a to po tak dlouho, jak dlouho je přijímají.
Administrativní tělesa, která jmenují - korespondenční komise atd. - nemají žádnou výkonnou moc, žádné rozkazovací pravomoci, pouze pro ty, kteří je o to žádají a schvalují takové iniciativy, a nemají žádnou autoritu k vnucování svých vlastních názorů - které ovšem samozřejmě mohou mít a propagovat jako skupiny soudruhů, ale nemohou je prezentovat jako oficiální názor organizace. Vydávají rezoluce kongresů a názory a návrhy, které jim předávají skupiny a jednotlivci; a slouží - pro ty, kdo si žádají takové služby - k usnadnění vztahů mezi skupinami a ke spolupráci mezi těmi, kdo souhlasí s různými iniciativami. Kdokoli chce si může psát s kýmkoli chce nebo užívat služeb jiných výborů jmenovaných zvláštními skupinami.
V anarchistické organizace mohou jednotliví členové vyjadřovat jakýkoli názor a užívat jakoukoli taktiku, která není v rozporu s přijatými principy a která nepoškozuje aktivity ostatních. V každém případě trvá daná organizace tak dlouho, dokud jsou důvody pro spojení větší než důvody k neshodě. Když tomu tak již není, je organizace zrušena a uvolňuje cestu jiným, homogennějším skupinám.
Je jasné, že trvání, stálost organizace záleží na tom, jak úspěšná je v dlouhém boji, který musíme vést, a je přirozené, že jakákoli instituce se instinktivně snaží vydržet natrvalo. Ale trvání libertariánské organizace musí být důsledkem duchovní spřízněnosti mezi jejími členy a přizpůsobivosti jejího složení neustálým změnám okolností. Když už není schopna vykonávat užitečnou práci, je lepší, aby odumřela.
Naši ruští soudruzi asi budou pokládat organizaci, jakou navrhují a která je podobná těm, které existovaly, v různé době více či méně uspokojivě, za nepříliš uspokojivou.
Chápu. Tito soudruzi jsou posedlí úspěchem bolševiků ve své zemí a stejně jako bolševici by chtěli shromáždit anarchisty v jakési disciplinované armádě, která by, pod ideologickým a praktickým vedením několika vůdců, pevně pochodovala k napadení existujících režimů, a po dosažení fyzického vítězství by řídila vytváření nové společnosti. A asi je pravda, že v takovém systému by se do něj zapojili, a kdyby vůdci měli představivost, by naše efektivita byla větší. Ale s jakými výsledky? Nestalo by se anarchismu to, co se stalo socialismu a komunismu v Rusku?
Tito soudruzi jsou dychtiví po úspěchu právě tak, jako my. Ale abychom žili a uspěli, nesmíme zapřít důvody k žití a změnit charakter vítězství, o něž usilujeme.
Chceme bojovat a zvítězit, ale jako anarchisté - pro anarchii.
Errico Malatesta
Il Risveglio (Ženeva),
Říjen 1927
Poznámky:
[1]
Viz např. zde: http://www.solidarita.org/platformistickatradice.php
[2]Viz
tamtéž a také http://fsa.anarchismus.org/down.php
[3]Viz
Volin a kol.: Anarchismus a organizace, in A-kontra 7/2001, str. 13-16.
[4]Viz
http://www.csaf.cz/zivotopisy.php?id=32
[5]Viz
http://www.csaf.cz/zivotopisy.php?id=31
Překlad Ondřej Slačálek. Velký dík za korektury patří Lindě.
Source: Ceskoslovenská anarchistická federácia
Return to The Nestor Makhno Archive
Other pages connected to this site: