Organizační platforma libertinských komunistů

Skupina Dělo Truda

Historické pozadí

Nestor Machno a Petr Aršinov spolu s dalšími ruskými a ukrajinskými anarchisty v pařížském exilu v roce 1925 vydali vynikající dvouměsíčník Dělo truda. Byla to anarchokomunistická teoretická revue vysoké kvality. Nápad takovouto revue vydávat dostali o mnoho let dříve, když byli oba uvězněni ve věznici Butirky v Moskvě. Nyní se měla uskutečnit. Během tří let napsal Machno článek téměř do každého jejího čísla. V roce 1926 se k této skupině připojila Ida Mettová (autorka díla "Kronštadtská komuna", které odhalilo bolševismus), která nedlouho před tím uprchnula z Ruska. V tomto roce byla také vydána "Organizační platforma".

Vydání Platformy se setkalo se zuřivostí a urážkami od mnoha lidí v mezinárodním anarchistickém hnutí. První ji napadnul ruský anarchista Volin - nyní rovněž ve Francii - který byl spolu se Sebastianem Faurem zakladatel "syntézy" snažící se ospravedlňovat směsku anarchokomunismu, anarchosyndikalismu a individualistického anarchismu. Společně s Molly Steimerovou, Flešinem a dalšími napsal odpověď, která říkala, že "tvrdit, že anarchismus je pouze třídní teorií, znamená omezit jej na jediný názor".

Skupina Dělo truda se nenechala odradit a 5. února 1927 vydala pozvánku na "mezinárodní konferenci", před kterou se měla dvanáctého téhož měsíce konat přípravná schůze.

Na této schůzi byl kromě skupiny Dělo Truda přítomen delegát Francouzské anarchistické mládeže Odeon, sám za sebe Bulhar Pavel, delegát jedné polské anarchistické skupiny Ranko a sám za sebe další Polák, několik španělských militantů, mezi nimi Orobon Fernandez, Carbo a Gibanel, Ital Ugo Fedeli, Číňan Čen a Francouz Dauphin-Meunier, všichni sami za sebe. Tato první schůze se konala v malé zadní místnosti jedné pařížské kavárny.

Byla vytvořena prozatímní komise, složená z Machna, Čena a Ranka. 22. února byl všem anarchistickým skupinám rozeslán oběžník. Byla svolána mezinárodní konference a uskutečnila se 20. dubna 1927 v Hay-les-Roses poblíž Paříže, v kině Les Roses.

Spolu s těmi, kdo se účastnili už první schůze, tam byl i jeden italský delegát, který podporoval Platformu, Bifolchi a další italská delegace z  časopisu Pensiero e Volonta: Luigi Fabbri, Camillo Berneri a Ugo Fideli. Francouzi měli dvě delegace, jednu Odeonovu, nakloněnou Platformě, a druhou se Severinem Ferandelem.

Bylo navrženo:

1. Uznat třídní boj jako nejdůležitější aspekt anarchistické myšlenky.
2. Uznat anarchokomunismus jako základ hnutí.
3. Uznat syndikalismus jako zásadní metodu boje.
4. Uznat potřebu "Všeobecného svazu anarchistů" založeného na ideologické a taktické jednotě a na kolektivní zodpovědnosti.
5. Uznat potřebu pozitivního programu pro uskutečnění sociální revoluce.

Po dlouhé diskusi byly předloženy nějaké úpravy původního návrhu. K ničemu se ale nedošlo, protože policie schůzi rozbila a zatkla všechny přítomné. Machno riskoval deportaci a jen kampaň vedená francouzskými anarchisty jí zabránila. Návrh na vytvoření "Mezinárodní federace revolučních anarchokomunistů" byl ale zmařen a někteří z těch, kdo se účastnili konference, jej odmítli dál podporovat.

Následovaly další útoky na Platformu od Fabbriho, Berneriho, anarchistického historika Maxe Nettlaua a slavného italského anarchisty Malatesty. Skupina Dělo truda reagovala "Odpovědí těm, kdo zamlžují anarchismus" a pak v roce 1929 dalším prohlášením k Platformě od Aršinova. Aršinov byl reakcí na Platformu rozhořčen a v roce 1933 se vrátil do SSSR. Byl obviněn z "pokusu o obnovu anarchismu v Rusku" a v roce 1937 během Stalinových čistek popraven.

Platforma se nedokázala ustavit na mezinárodní úrovni, ale měla dopad na několik hnutí. Ve Francii byla situace taková, že došlo k sérii rozkolů a spojení a "platformisté" někdy kontrolovali hlavní anarchistické organizace, jindy byli donuceni odejít a založit vlastní uskupení. V Itálii stoupenci Platformy založili malou organizaci Unione Anarco Comunista Italiana, která brzy zkolabovala. V Bulharsku zapříčinila diskuse o organizaci znovuustavení Anarchokomunistické federace Bulharska (FACB) na "konkrétní platformě" "stálé a strukturované, specificky anarchistické organizace", "vybudované na zásadách a taktice libertinského komunismu". Zastánci tvrdé platformistické linie ale odmítli novou organizaci uznat a odsoudili ji ve svém týdeníku Probuždaně před tím, než se krátce na to zhroutila.

Podobně v Polsku Polská anarchistická federace (PAF) uznala přemožení kapitalismu a státu prostřednictvím třídního boje a sociální revoluce i vytvoření nové společnosti vybudované na dělnických a rolnických radách, uznala i potřebu specifické organizace postavené na teoretické jednotě, ale Platformu odmítla s tím, že obsahuje autoritativní tendence.

Ve Španělsku, jak říká Juan Gomez Casas ve své Anarchistické organizaci - dějinách FAI, "se španělský anarchismus zabýval tím, jak udržet a zvýšit vliv, který měl od chvíle, kdy se internacionála poprvé dostala do Španělska." Španělští anarchisté se v té době nemuseli starat o to, jak prolomit izolaci a o soupeření s bolševiky. Ve Španělsku byl vliv bolševiků pořád malý. Platforma španělské hnutí ztěží ovlivnila. Když byla v roce 1927 založena anarchistická organizace Federacion Anarquista Iberica, tak se o Platformě diskutovat nemohlo, i když byla na pořadu jednání, protože ještě nebyla přeložena. Jak Casasovi později napsal J. Manuel Molinas, v té době tajemník Španělskojazyčných anarchistických skupin ve Francii, "Platforma Aršinova a dalších ruských anarchistů měla na hnutí v exilu nebo v naší zemi velmi malý vliv ... Platforma byla pokusem obnovit ve světle ruské revoluce mezinárodní anarchistické hnutí a dát mu lepší vlastnosti a schopnosti... Dnes, po naší vlastní zkušenosti, se mi zdá, že jejich snaha nedošla plného ocenění".

Světová válka vývoj anarchistických organizací přerušila, ale spor ohledně Platformy se znovu objevil se založením Federation Comuniste Libertaire ve Francii a Gruppi Anarchici di Azione Proletaria v Itálii na počátku 50. let. Obě se odvolávaly na Platformu (existovala i malá Federacion Communista Libertaria španělských exulantů). Na přelomu 60. a 70. let je bude následovat založení takových skupin jako Organisation of Revolutionary Anarchists v Británii a Organisation Revolutionnaire Anarchiste ve Francii.

Platforma dál zůstává hodnotným historickým odkazem pro anarchisty věřící v třídní boj, kteří usilují o větší efektivitu a hledají cestu z politické izolace, stagnace a zmatku, kteří hledají odpovědi na problémy, s nimiž se střetávají.

Nick Heath, 1989
(přeložil Vadim Barák)

Předmluva

 V roce 1926 vydala skupina ruských anarchistů ve francouzském exilu - skupina Dělo truda (Věc práce) - tuto brožurku. Nevzešla z nějakých akademických studií, ale z jejich zkušeností z ruské revoluce v roce 1917. Účastnili se porážky staré vládnoucí elity, byli součástí kvetoucí dělnické a rolnické samosprávy, sdíleli rozšířený optimismus o novém světě socialismu a svobody... a viděli jeho krvavé nahrazení státním kapitalismem a diktaturou bolševické strany.

Ruské anarchistické hnutí hrálo v revoluci úlohu, která zdaleka nebyla zanedbatelná. V té době bylo v Rusku asi 10 tisíc aktivních anarchistů, když nepočítáme hnutí na Ukrajině vedené Nestorem Machnem. V bolševiky vedeném Revolučním vojenském výboru, který v říjnu zosnoval uchvácení moci, byli přinejmenším čtyři anarchisté. Důležitější ale je, že se anarchisté účastnili závodních výborů, které vznikly po únorové revoluci. Ty vycházely z pracovišť, byly voleny masovými shromážděními pracujících a byla jim dána úloha dozoru nad chodem továren a koordinace s dalšími pracovišti ve stejném průmyslovém odvětví nebo regionu.

Anarchisté měli vliv hlavně mezi horníky, dokaři, pošťáky, pekaři a hráli důležitou roli ve Všeruském sjezdu závodních výborů, který se sešel v předvečer revoluce v Petrohradu. Byly to tyto výbory, na co se anarchisté dívali jako na základ nové samosprávy, která bude po revoluci zavedena.

Revoluční duch a jednota října 1917 ale netrvaly dlouho. Bolševici se třásli na to, aby potlačili všechny síly na levici, v nichž viděli překážky blokující jejich cestu ke vládě jedné strany. Anarchisté a ještě další na levici věřili, že pracující jsou sami schopni uskutečňovat moc prostřednictvím svých výborů a sovětů (rady volených delegátů). Bolševici si to ale nemysleli. Navrhli, že pracující ještě nejsou s to převzít kontrolu nad svými osudy a proto bolševici jakožto "prozatímní opatření" po dobu "přechodného období" převezmou moc sami. Tento nedostatek důvěry ve schopnosti obyčejných lidí a autoritativní uchvácení moci povede ke zradě zájmů pracujících a všech jejich nadějí a snů.

V dubnu 1918 byla napadena anarchistická centra v Moskvě, 600 anarchistů bylo uvězněno a desítky zabity. Omluvou bylo, že anarchisté jsou "nekontrolovatelní", což jednoduše znamenalo, že se odmítali podřizovat bolševickým vůdcům. Skutečným důvodem bylo zformování Černých gard, které byly vytvořeny, aby bojovaly proti brutálním provokacím a hrubému zacházení ze strany Čeky (předchůdkyně KGB).

Anarchisté se museli rozhodnout, kde je jejich místo. Jedna část pracovala s bolševiky a pak se k nim připojila kvůli efektivitě a jednotě v boji proti reakci. Druhá část tvrdě bránila výdobytky revoluce proti reakci i proti byrokratické vládě bolševiků, která se, jak správně předpovídali, stane novou vládnoucí elitou. Machnovské hnutí na Ukrajině a Kronštadtské povstání byly posledními důležitými bitvami. Do roku 1921 byla antiautoritářská revoluce mrtvá. Tato porážka měla hluboké a trvalé dopady na mezinárodní hnutí pracujících.

Autoři této brožurky doufali, že k takové katastrofě už znovu nedojde. Aby k tomu přispěli, napsali to, co vejde ve známost jako Platforma. Ta hledá poučení v ruském anarchistickém hnutí, v tom, proč si nedokázalo v dělnickém hnutí vybudovat pozici dostatečně silnou i efektivní, aby se mohlo postavit snaze bolševiků a dalších politických skupin nahradit vládu pracujících vlastní vládou. Vytváří hrubý návrh, jak by se měli anarchisté organizovat, zkrátka, jak můžeme dosáhnout efektivity.

Vyslovila zásadní pravdy jako například, že je směšné mít organizaci, která obsahuje skupiny stojící za vzájemně protichůdnými definicemi anarchismu. Zdůraznila, že se musíme shodnout na formálních strukturách pokrývajících psanou propagandu, roli úředníků, potřebu členských příspěvků atd. - takové struktury, které umožňují fungování velké a efektivní demokratické organizace.

Když byla Platforma poprvé vydána, napadly ji některé z nejznámějších anarchistických osobností té doby, jako byl Errico Malatesta a Alexandr Berkman. Obvinili ji, že je "jen krok od bolševismu" a že je pokusem "bolševizovat anarchismus". Tato reakce byla přehnaná a mohla částečně vzniknout z návrhu Platformy na vytvoření Všeobecného svazu anarchistů. Autoři totiž dost jasně nevysvětlili, jaký má být vztah mezi touto organizací a dalšími skupinami anarchistů mimo ni. Není třeba zdůrazňovat, že spolupráce různých anarchistických organizací okolo problémů, kde sdílí společné cíle i strategii, by měla být bez problémů.

Není ani, jak říkali ti, kdo ji zlehčovali i někteří její pozdější stoupenci, programem pro "přechod od anarchismu k libertinskému komunismu". Tyto dva pojmy jsou zcela totožné. Byla napsána, aby jako příčiny neúspěchu ruských anarchistů identifikovala teoretický zmatek, nedostatek celonárodní koordinace, neorganizovanost a politickou nejistotu. Jedním slovem jako neefektivitu. Byla napsána, aby otevřela diskusi uvnitř anarchistického hnutí. Nesměřuje k žádnému kompromisu s autoritativní politikou, ale k životní nutnosti vytvořit organizaci, která spojí efektivní revolučně socialistickou aktivitu se základními anarchistickými principy.

Není dokonalým programem dnes a nebyla jím ani v roce 1926. Má své slabiny. Některé ze svých myšlenek nevysvětluje dost do hloubky, dá se tvrdit, že o některých důležitých věcech vůbec nemluví. Nezapomínejme ale, že je to malá brožurka a ne 26-svazková encyklopedie. Autoři ve své vlastní předmluvě dost jasně říkají, že to není žádná "bible". Není to hotová analýza nebo program, který by platil na věky. Je to příspěvek k nutné diskusi - dobrý začáteční bod.

A pokud někdo pochybuje o její platnosti pro dnešek, pak musíme říct, že základní myšlenky Platformy jsou stále daleko před myšlenkami, které dnes v mezinárodním anarchistickém hnutí převládají. Anarchisté se snaží změnit svět k lepšímu a tato brožurka nám ukazuje některé nástroje, které k tomuto úkolu potřebujeme.

Alan MacSimóin, 1989

(Workers Solidarity Movement)

Organizační platforma libertinských komunistů

Úvod

 Je velice významné, že navzdory síle a nesporně kladnému charakteru libertinských myšlenek i navzdory přímočarosti a celistvosti anarchistických postojů tváří v tvář sociální revoluci a konečně i navzdory hrdinství a nespočetným obětem, které anarchisté v boji za libertinský komunismus přinesli, anarchistické hnutí přesto všechno zůstává slabé a velmi často bylo v dějinách bojů dělnické třídy pouhou malou událostí, epizodou - a ne důležitým faktorem.

Tento rozpor mezi kladnou a s ničím nesrovnatelnou podstatou libertinských myšlenek a bídným stavem, ve kterém anarchistické hnutí vegetuje, má vysvětlení v několika příčinách, z nichž tou nejdůležitější a nejzásadnější je neexistence organizačních principů a praktik v anarchistickém hnutí.

Ve všech zemích je anarchistické hnutí představováno několika místními organizacemi, které hájí protikladné teorie a praktiky, nemají žádné perspektivy pro budoucnost, ani perspektivy scénáře bojovné práce a tradičně mizejí, aniž by za sebou zanechaly sebemenší stopu.

Celkově vzato se dá takový stav revolučního anarchismu popsat jedině jako "chronická všeobecná neorganizovanost".

Jako žlutá zimnice se tato nemoc neorganizovanosti dostala do organismu anarchistického hnutí a třese s ním po desítky let.

Je ale nepochybné, že tato neorganizovanost vychází z některých chyb v teorii: především z falešného výkladu principu individuality v anarchismu. Tato teorie je příliš často zaměňována s absencí veškeré zodpovědnosti. Milovníci prosazování svého "já" jen kvůli osobnímu potěšení tvrdošíjně lnou k chaotickému stavu anarchistického hnutí a při jeho obhajobě se dovolávají neměnných zásad anarchismu a jeho učitelů.

Neměnné zásady a učitelé ale ukazují pravý opak.

Rozptýlenost a roztroušenost jsou zhoubné, pevný svazek je znamením života a rozvoje. Tato zákonitost společenského boje platí stejně pro třídy i pro organizace.

Anarchismus není krásnou utopií ani abstraktní filozofickou myšlenkou, je společenským hnutím pracujících mas. Z tohoto důvodu musí shromáždit své síly v jedné organizaci, která bude neustále agitovat tak, jak to bude vyžadovat realita a strategie třídního boje.

"Jsme přesvědčeni," řekl Kropotkin, "že zformování anarchistické organizace v Rusku zdaleka není na újmu společnému revolučnímu úkolu, naopak je na nejvyšší míru potřebné a užitečné." (předmluva k Bakuninově Pařížské komuně, vydání z roku 1892)

Ani Bakunin se nikdy nestavěl proti představě všeobecné anarchistické organizace. Jeho touhy týkající se organizací i jeho činnost v prvním Mezinárodním sdružení pracujících lidí nám naopak dává naprosté právo považovat jej za přívržence právě takové organizace.

Obecně řečeno, prakticky všichni aktivní anarchističtí militanti bojovali proti veškeré rozptýlené aktivitě a toužili po anarchistickém hnutí spojeném jednotou cílů a prostředků.

Nejhlouběji a nejnaléhavěji byla potřeba všeobecné organizace pociťována během ruské revoluce roku 1917. Během této revoluce libertinské hnutí předvedlo největší míru sektářství a zmatku. Absence všeobecné organizace přivedla mnohé aktivní anarchistické militanty do řad bolševiků. Tato absence je i příčinou toho, že mnozí dnešní militanti zůstávají pasivní. Brání plnému využití jejich síly, která je často dosti značná. Nesmírně potřebujeme organizaci, která poté, co shromáždí většinu účastníků anarchistického hnutí, založí v anarchismu obecnou a taktickou politickou linii, která bude celému hnutí sloužit jako vodítko.

Je na čase, aby anarchismus opustil bažinu neorganizovanosti, aby ukončil nekonečné váhání ohledně nejdůležitějších taktických a teoretických otázek, aby se rezolutně pohnul vstříc jasně vytčenému cíli a aby používal organizovanou kolektivní praxi.

Nestačí ale potvrdit životně nutnou potřebu takovéto organizace, je rovněž nutné potvrdit metodu jejího vytvoření.

Jako teoreticky i prakticky nejapnou odmítáme myšlenku vytvoření organizace podle receptu "syntézy", čili znovusjednocení představitelů různých proudů anarchismu. Taková organizace, která by do sebe včlenila různorodé teoretické i praktické prvky, by byla jen mechanickým shromážděním jedinců, z nichž by měl každý jinou koncepci všech otázek anarchistického hnutí, shromážděním, které by se při střetu s realitou nevyhnutelně rozložilo.

Anarchosyndikalistická metoda problém anarchistické organizace neřeší, neboť tento problém není její prioritou. Zabývá se výhradně pronikáním do průmyslového proletariátu a získáváním síly v něm.

Avšak ani na tomto poli toho nelze moc dosáhnout, ani získat oporu, pokud neexistuje všeobecná anarchistická organizace.

Jedinou metodou, která vede k řešení problému všeobecné organizace, je podle nás shromáždit aktivní anarchistické militanty do základny s jasnými postoji: teoretickými, taktickými i organizačními, tj. do více či méně dokonalé základny se stejnorodým programem.

Vypracování takového programu je jedním ze zásadních úkolů, které na anarchisty uvalil sociální boj nedávných let. A právě tomuto úkolu věnuje tato skupina ruských anarchistů v exilu důležitou část svého úsilí.

Níže publikovaná Organizační platforma představuje náčrt, kostru takového programu. Musí sloužit jako první krok ke shromáždění libertinských sil do jediného, aktivního revolučního kolektivu schopného bojovat - do Všeobecného svazu anarchistů.

Nepochybujeme o tom, že v této platformě jsou mezery. Má mezery, tak jako je mají všechny nové, praktické kroky jakéhokoli významu. Je možné, že jisté důležité postoje byly vynechány, nebo že jiným se nedostává dostatečné pozornosti, či že jiné jsou příliš detailní, nebo se opakují. To vše je možné, ale ne životně důležité. Důležité je položit základy všeobecné organizace a právě tohoto cíle tato platforma v nutné míře dosahuje.

Je na celém kolektivu, na Všeobecném svazu anarchistů, aby ji rozšířil, aby jí dal později hloubku, aby z ní udělal konečnou platformu pro celé anarchistické hnutí.

V jiném směru ale pochybujeme. Je nám jasné, že několik představitelů samozvaného individualismu a chaotického anarchismu nás s pěnou u úst napadne a obviní z porušování anarchistických zásad. My ale víme, že individualistické a chaotické živly rozumí pod "anarchistickými zásadami" politickou lhostejnost, nedbalost a absenci veškeré zodpovědnosti, které v našem hnutí zapříčinily téměř nenapravitelné rozkoly a proti kterým bojujeme s veškerou svojí energií a vášní. Proto můžeme útoky z tohoto tábora klidně ignorovat.

Svoji naději vkládáme do jiných militantů - do těch, kteří potom, co si prožili a vytrpěli tragédii anarchistického hnutí, zůstávají věrni anarchismu a zoufale hledají řešení.

Dále vkládáme velké naděje do mladých anarchistů, kteří, zrozeni dechem ruské revoluce a od začátku postaveni před konstruktivní problémy, budou určitě požadovat uskutečnění pozitivních a organizačních zásad v anarchismu.

Zveme všechny ruské anarchistické organizace rozptýlené v různých zemích světa a také izolované militanty, aby se spojili na základě společné organizační platformy.

Nechť tato platforma slouží jako revoluční páteř, jako shromaždiště všech militantů ruského anarchistického hnutí! Nechť zformuje základy Všeobecného svazu anarchistů!

Ať žije sociální revoluce pracujících světa!

Skupina DĚLO TRUDA,

Paříž, 20. 6. 1926

Obecná část

 1. Třídní boj, jeho úloha a význam

Není žádné jednotné lidstvo.

Je lidstvo tříd.

Otroci a páni.

Buržoazní kapitalistická společnost našich dnů, stejně jako všechny ty předešlé, nepředstavuje "jednolité lidstvo". Je rozdělena na dva naprosto rozdílné tábory, odlišující se svým postavením a svými funkcemi: proletariát (v širším slova smyslu) a buržoazii.

Údělem proletariátu je a po staletí bylo, nést břemeno fyzické, bolestivé práce, z níž vzchází ovoce, které však není určeno pro něj, ale pro jiné - pro privilegovanou třídu, která vlastní majetek, autoritu a produkty kultury (vědu, vzdělání, umění) - pro buržoazii. Sociální zotročení a vykořisťování pracujících mas tvoří základnu, na níž stojí moderní společnost a bez níž by tato společnost nemohla existovat.

To dává vzniknout třídnímu boji, který jednou nabírá otevřenou, násilnou povahu a jindy zase zdání pomalého a nepostřehnutelného pokroku, který odráží potřeby, nezbytnosti a koncept spravedlnosti pro pracující.

Ve společenské doméně celé dějiny lidstva představují nepřetržitý řetěz bojů vedených pracujícími masami za jejich práva, svobodu a lepší život. V dějinách lidské společnosti byl tento třídní boj vždy hlavním faktorem, který určoval podobu a strukturu těchto společností.

Sociální a politický režim všech států je především produktem třídního boje. Základní struktura každé společnosti nám ukazuje stupeň, do kterého třídní boj došel a na kterém se nalézá. I ta nejmenší změna v poměrném rozložení sil třídního boje, ke které dojde během bitvy mezi třídami, vytváří neustálé změny v  budově společnosti a její struktuře.

Takový je obecný, univerzální rozsah a význam třídního boje v životě třídních společností.

2. Nutnost násilné sociální revoluce

Princip zotročení a vykořisťování mas prostřednictvím násilí je základem moderní společnosti. Všechny projevy její existence - hospodářství, politika, společenské vztahy - spočívají na třídním násilí, jehož služebnými orgány jsou: vláda, policie, armáda, soudnictví. Všechno v této společnosti - každý jednotlivý podnik stejně jako celý státní systém - není nic jiného než ochranný val kapitalismu, z nějž neustále sledují pracující, v němž mají vždy připraveny síly určené k potlačení všech hnutí pracujících, která ohrožují základy či jen klid této společnosti.

Tento společenský systém zároveň pracující masy záměrně udržuje ve stavu nevědomosti a duševní stagnace, silou brání růstu jejich morální a intelektuální úrovně, aby z nich mohl snadněji týt.

Pokrok moderní společnosti - technická evoluce kapitálu a zdokonalování jeho politického systému - upevňuje moc vládnoucích tříd a činí boj proti nim obtížnějším, a tak odkládá rozhodující chvíli osvobození práce.

Analýza moderní společnosti nás vede k závěru, že jediným způsobem, jak transformovat kapitalistickou společnost na společnost svobodných pracujících, je způsob násilné sociální revoluce.

 3. Anarchismus a libertinský komunismus

Třídní boj vytvořený zotročením pracujících a jejich touha po svobodě daly uprostřed útisku vzniknout myšlence anarchismu: myšlence naprostého popření společenského systému založeného na principech tříd a státu a jeho nahrazení svobodnou bezstátní společností dělnické samosprávy.

Anarchismus tedy nepochází z abstraktních úvah nějakého intelektuála nebo filozofa, ale z přímého boje pracujících proti kapitalismu, z potřeb a nouze pracujících, z jejich touhy po svobodě a rovnosti, z touhy, která je nejživější v těch nejlepších hrdinských dobách života a boje pracujících mas.

Vynikající anarchističtí myslitelé, Bakunin, Kropotkin a další, myšlenku anarchismu nevymysleli, ale poté, co ji objevili v masách, ji jednoduše silou svého myšlení a znalostí pomohli specifikovat a rozšířit.

Anarchismus není výsledkem osobního úsilí, ani předmětem bádání jednotlivců.

Stejně tak anarchismus není produktem humanitních tužeb. Jednotné lidstvo neexistuje. Každý pokus udělat z anarchismu atribut všeho dnešního lidstva, přivlastnit mu obecně lidský charakter by byl historickou lží, která by nevyhnutelně vedla k omlouvání statu quo a nového vykořisťování.

Anarchismus je obecně lidský jen v tom smyslu, že myšlenky mas směřují ke zlepšení života všech lidí, a tak je osud dnešního či zítřejšího lidstva neoddělitelný od vykořisťované práce. Pokud pracující masy zvítězí, zrodí se znovu celé lidstvo. Pokud nezvítězí, násilí, vykořisťování, otroctví a útisk budou vládnout světu tak jako dřív.

Zrození, rozkvět a uskutečnění anarchistických myšlenek mají své kořeny v životě a boji pracujících mas a jsou neodlučně spjaty s jejich osudem.

Anarchismus chce dnešní buržoazně kapitalistickou společnost transformovat na společnost, která pracujícím zajistí výsledky jejich práce, jejich svobodu, nezávislost a společenskou a politickou rovnost. Touto jinou společností bude libertinský komunismus, v němž společenská solidarita a svobodný jedinec naleznou své plné vyjádření a v níž se tyto dvě myšlenky budou vyvíjet v dokonalém souladu.

Libertinský komunismus věří, že jedinou tvůrkyní společenských hodnot je práce, fyzická či duševní, a proto jen práce má právo řídit společenský a hospodářský život. Proto rozhodně ani nebrání, ani neumožňuje existenci nepracujících tříd.

Pokud budou tyto třídy existovat ve stejné době jako libertinský komunismus, pak se vůči nim libertinský komunismus nebude cítit ničím povinen. To se ale změní, když se nepracující třídy rozhodnou být produktivní a budou chtít žít v komunistické společnosti za stejných podmínek jako všichni ostatní, čili jako svobodní členové společnosti požívající stejných práv a povinností jako všichni ostatní produktivní členové.

Libertinský komunismus chce ukončit vykořisťování a násilí, ať používané proti jedincům nebo proti masám lidí. Za tímto účelem zavede hospodářskou a společenskou základnu, která spojí všechny části společnosti, zajistí každému jedinci rovnoprávné postavení mezi ostatními a umožní každému maximálně spokojený život. Touto základnou je kolektivní vlastnictví všech výrobních prostředků a nástrojů (průmysl, doprava, půda, suroviny atd.) a vybudování hospodářských organizací na principech rovnosti a samosprávy prováděné pracujícími masami.

V rámci této samosprávné společnosti pracujících libertinský komunismus zavádí princip rovnosti hodnoty a práv každého jedince (ne ‚obecné' individuality, ani ‚mystické individuality', ale každého skutečného, žijícího jedince).

4. Odmítnutí demokracie

Demokracie je jednou z forem buržoazně kapitalistické společnosti.

Základem demokracie je udržování dvou protikladných tříd moderní společnosti - pracující třídy a kapitalistické třídy - a jejich spolupráce na základě soukromého kapitalistického vlastnictví. Výrazem této spolupráce je parlament a celonárodní vláda zastupitelů.

Formálně demokracie proklamuje svobodu projevu, tisku, sdružování a rovnost všech před zákonem.

Ve skutečnosti jsou všechny tyto svobody velice relativní - jsou tolerovány jen pokud nezasahují do zájmů vládnoucí třídy, tj. buržoazie.

Demokracie zachovává princip soukromého kapitalistického vlastnictví netknutý. Proto (demokracie) buržoazii dává právo kontrolovat celé hospodářství země, veškerý tisk, vzdělání, vědu, umění - což v podstatě z buržoazie dělá naprostého pána celé  země. Když má  monopol  v hospodářské sféře života, může si buržoazie vytvořit neomezenou moc i v politické sféře. V důsledku toho parlament a vláda zastupitelů nejsou v demokracii nic jiného než výkonné orgány buržoazie.

Proto je demokracie pouze jedním z výrazů buržoazní diktatury, zahaleným do lživé formule politických svobod a smyšlených demokratických záruk.

 5. Odmítnutí státu a vlády

Buržoazní ideologie stát definují jako orgán, který zavádí řád do spletitých politických, občanských a společenských vztahů mezi lidmi v moderní společnosti a který chrání řád a zákony této společnosti. Anarchisté s touto definicí naprosto souhlasí, avšak doplňují ji o své trvání na tom, že základem tohoto řádu a těchto zákonů je zotročení obrovské většiny lidu bezvýznamnou menšinou a že právě k tomuto účelu stát slouží.

Stát je zároveň organizovaným násilím buržoazie proti pracujícím i systémem jeho výkonných orgánů.

Leví socialisté a především bolševici buržoazní stát a vládu také považují za slouhy kapitálu. Ale věří, že vláda a stát se mohou v rukou socialistických stran stát mocnou zbraní v boji za osvobození proletariátu. Z tohoto důvodu jsou tyto strany pro socialistickou vládu a proletářský stát. Některé chtějí moc dobýt poklidně, parlamentními prostředky (sociální demokraté), jiní revolučními prostředky (bolševici, leví sociální revolucionáři).

Anarchismus oba tyto způsoby považuje za zásadně špatné a v úsilí o osvobození práce za katastrofické.

Vláda vždy závisí na vykořisťování a zotročování lidové masy. Toto vykořisťování ji buď zplodilo, nebo je v zájmu tohoto vykořisťování vytvořena. Vláda bez násilí a bez vykořisťování ztrácí veškerý raison d'etre.

Stát a vláda berou masám veškerou iniciativu, zabíjí tvůrčího ducha a svobodnou aktivitu, pěstují v nich servilní psychologii podřizování se, očekávání, naděje na šplhání po společenském žebříčku, slepé důvěry ve vůdce a iluzi o tom, že spoluvládnou.

Proto je osvobození práce možné jedině v přímém revolučním boji obrovských pracujících mas a jejich třídních organizací proti kapitalistickému systému.

Dobytí moci sociálně demokratickými stranami za pomoci mírumilovných prostředků a za podmínek dnešního řádu neposune úkol osvobození práce ani o jediný krok kupředu z toho jednoduchého důvodu, že skutečná moc a proto i skutečná vláda zůstane buržoazii, která kontroluje hospodářství i politiku země. Úloha socialistické vlády je v tomto případu omezena na reformy - na zlepšování tohoto režimu (příklady: Ramsay MacDonald, sociálně demokratické vlády Německa, Švédska, Belgie, které přišly k moci v kapitalistické společnosti).

Dále uchvácení moci prostředky sociálního otřesu a organizování takzvaného ‚proletářského státu' nemůže posloužit věci skutečného osvobození práce. Stát, bezprostředně vytvářený za účelem obrany revoluce, bez rozdílu končí pokřivený potřebami a charakteristikami, které jsou mu vlastní, sám se stává svým cílem, produkuje typické privilegované kasty a tak znovu vytváří základnu pro kapitalistickou vládu a stát - pro obvyklé zotročení a vykořisťování mas za pomoci násilí (příklad: "dělnicko rolnický stát" bolševiků).

6. Úloha mas a úloha anarchistů v sociálním boji a sociální revoluci

Základními silami sociální revoluce jsou městská dělnická třída, rolnické masy a část pracující inteligence.

Poznámka: I když je stejně vykořisťovanou a utlačovanou třídou jako městský a venkovský proletariát, tak je pracující inteligence ve srovnání s dělníky a rolníky poměrně nejednotná a to díky hospodářským privilegiím, které buržoazie přiznává některým jejím prvkům. Proto se sociální revoluce v jejích prvních dnech aktivně účastní jen hůře zajištěná vrstva inteligence.

Anarchistická představa o úloze mas v sociální revoluci a při budování socialismu se typickým způsobem liší od představ prostátních stran. Zatímco bolševismus a s ním spřízněné směry se domnívají, že masy mají jen destruktivní revoluční instinkty a jsou proto neschopné tvůrčí a konstruktivní činnosti - zásadní důvod, proč by tato činnost měla být soustředěna v rukou lidí tvořících vládu státu a ústřední výbor strany - anarchisté si naopak myslí, že pracujícím masám jsou tvůrčí a konstruktivní schopnosti vrozeny a jsou obrovské a anarchisté usilují o potlačení všech překážek, které brání těmto schopnostem, aby se projevily.

Anarchisté považují stát za zásadní překážku, která si uzurpuje práva mas a bere jim všechny funkce hospodářského a společenského života. Stát musí zahynout ne ‚jednoho dne' v budoucí společnosti, ale okamžitě. Pracující jej musí zničit první den svého vítězství a nesmí být pod žádnou zástěrkou znovu vybudován. Nahradí jej federalistický  systém  výrobních a  spotřebitelských  organizací  pracujících,  které budou federativně sjednocené a samosprávné. Tento systém vylučuje autoritativní organizace i stranickou diktaturu, ať by byly jakékoliv.

Ruská revoluce roku 1917 ukazuje přesně toto směřování procesu sociální emancipace ve vytvoření systému dělnických a rolnických sovětů a závodních výborů. Její smutnou chybou bylo, že ve chvíli, kdy měla příležitost, nezlikvidovala organizaci státní moci: nejprve prozatímní vlády a pak bolševické moci. Bolševici, kteří profitovali z důvěry dělníků a rolníků, reorganizovali podle momentálních podmínek buržoazní stát a tak tím, že podporovali a udržovali stát zabili tvůrčí aktivitu mas - zardousili svobodný režim sovětů a závodních výborů, který představoval první krok k vybudování bezstátní socialistické společnosti.

Činnost anarchistů se dá rozdělit do dvou období: období před revolucí a období během revoluce. V obou mohou anarchisté jako organizovaná síla svoji úlohu splnit jedině tehdy, pokud budou mít jasnou představu o cílech svého boje a o cestách, které vedou k jejich uskutečnění.

Základním úkolem Všeobecného svazu anarchistů v předrevolučním období musí být příprava dělníků a rolníků na sociální revoluci.

Tím, že odmítá formální (buržoazní) demokracii, vládu a stát a tím, že proklamuje naprosté osvobození práce, anarchismus plně zdůrazňuje přísné zásady třídního boje. Vzbuzuje a rozvíjí v masách třídní uvědomění a revoluční nekompromisnost třídy.

A právě na třídní nekompromisnost, antidemokratismus, antistátismus myšlenek anarchokomunismu musí být zaměřeno libertinské vzdělávání mas. Samotné vzdělávání ale nestačí. Potřebná je i určitá masová anarchistická organizace. Abychom ji vytvořili, musíme pracovat ve dvou směrech: na jedné straně směřovat k vybrání a seskupení revolučních dělnických a rolnických sil na teoretické základně libertinského komunismu (specifická organizace libertinských komunistů) a na straně druhé směřovat k přeskupení revolučních dělníků a rolníků na hospodářském základu výroby a spotřeby (revoluční dělníci a rolníci organizovaní kolem výroby - dělnická a svobodná rolnická družstva). Třída dělníků a rolníků organizovaná na základě výroby a spotřeby a prodchnutá revolučními anarchistickými postoji bude prvním opěrným bodem sociální revoluce.

Čím víc budou tyto organizace uvědomělé a anarchisticky organizované již dnes, tím větší předvedou nekompromisní a tvůrčí vůli ve chvíli revoluce.

Co se týče pracující třídy v Rusku, je jasné, že po osmi letech bolševické diktatury, která dala do řetězů přirozenou potřebu svobodné aktivity, kterou masy mají, se skutečná podstata moci předvedla lépe než kdy před tím. Tato třída v sobě skrývá obrovské možnosti pro zformování masového anarchistického hnutí. Organizovaní anarchističtí militanti by měli okamžitě vyrukovat se všemi silami, které mají k dispozici, aby využili těchto potřeb a možností a zabránili jim tak zdegenerovat v reformismus (menševismus).

Se stejnou naléhavostí by se anarchisté měli vrhnout do organizování chudého rolnictva, které je ničeno státní mocí, hledá cestu ven a skrývá nezměrný revoluční potenciál.

Úloha anarchistů v revolučním období se nemůže omezovat pouze na propagování klíčových libertinských myšlenek.

Život není jen arénou pro propagaci té či oné představy, ale ve stejné míře i arénou boje, strategie a aspirací těchto představ na řízení hospodářského a společenského života.

Víc než kterákoliv jiná představa by se vůdčí koncepcí revoluce měl stát anarchismus, neboť sociální revoluce může v úplném osvobození práce uspět jedině na teoretickém základě anarchismu.

Vedoucí pozice anarchistických myšlenek v revoluci navrhuje směřování událostí podle anarchistické teorie. Tato teoretická řídící síla by však neměla být směšována s politickým vedením prostátních stran, které nakonec vede ke státní moci.

Anarchismus netouží ani po politické moci, ani po diktatuře. Jeho základní touhou je pomoci masám zvolit si skutečnou cestu k sociální revoluci a k vybudování socialismu. Nestačí ale, že si masy zvolí cestu sociální revoluce. Rovněž je nezbytné udržet tuto orientaci revoluce a jejich cílů - potlačení kapitalistické společnosti ve jménu společnosti svobodných pracujících. Jak nám ukázala zkušenost ruské revoluce v roce 1917, tento poslední úkol není zdaleka jednoduchý, především kvůli mnoha stranám, které se snaží hnutí orientovat směrem opačným k sociální revoluci.

Ačkoliv se masy v sociálním hnutí vyjadřovaly zcela ve smyslu anarchistických tendencí a zásad, tyto tendence a zásady zůstaly přesto roztroušené, nebyli koordinované a proto nevedly k organizování řídící síly libertinských myšlenek, která je nezbytná pro zachování anarchistického směřování a anarchistických cílů sociální revoluce. Tuto řídící teoretickou sílu je možné vyjádřit jedině prostřednictvím kolektivu, který masy vytvoří speciálně za tímto účelem. Organizované anarchistické prvky jsou přesně takovým kolektivem.

Teoretické a praktické povinnosti tohoto kolektivu jsou v době revoluce značné. Musí projevovat iniciativu a vykazovat naprostou účast ve všech doménách  sociální  revoluce:  ve  směřování  a  obecné  povaze  revoluce, v pozitivních úkolech revoluce, v nové výrobě, spotřebě, zemědělské otázce atd.

Na všechny tyto otázky a na řadu dalších požadují masy od anarchistů jasnou a přesnou odpověď. A od chvíle, kdy anarchisté vyhlásí nějakou představu o revoluci a o struktuře společnosti, jsou povinni na všechny tyto otázky jasně odpovědět, spojit řešení těchto problémů s obecnou představou libertinského komunismu a jeho uskutečnění věnovat všechny své síly.

Jedině tímto způsobem si mohou Všeobecný svaz anarchistů a anarchistické hnutí opravdu zajistit svoji funkci řídící teoretické síly sociální revoluce.

7. Přechodné období

Výrazem "přechodné období" socialistické strany rozumí určité období v životě lidu, jehož charakteristické znaky jsou: rozchod se starým řádem věcí a zavedení nového hospodářského a společenského systému - systému, který však ještě nepředstavuje naprosté osvobození pracujících.

V tomto smyslu jsou veškeré minimální programy¹ socialistických politických stran - například demokratický program oportunistických socialistů nebo komunistický program ‚diktatury proletariátu' - programy pro přechodné období.

Základním rysem všech těchto programů je, že v dané chvíli považují plné uskutečnění dělnických ideálů - jejich nezávislost, svoboda a rovnost - za nemožné, a proto zachovávají celou řadu institucí kapitalistického systému - princip státního donucování, soukromé vlastnictví výrobních prostředků a nástrojů, byrokracie a některé další - a to podle cílů toho kterého stranického programu.

Anarchisté byly vždy z principu nepřáteli takových programů, protože se domnívají, že vytváření přechodných systémů, které zachovávají principy vykořisťování a donucování mas, nevyhnutelně vedou k novému růstu otroctví.

Namísto vytváření minimálních politických programů anarchisté vždy hájili myšlenku okamžité sociální revoluce, která zbaví kapitalistickou třídu jejích hospodářských a společenských privilegií a předá výrobní prostředky  a  nástroje  a  všechny  funkce  hospodářského i společenského života do rukou pracujících.

Až do dnes to byli právě anarchisté, kdo vždy zastával tento názor.

Myšlenka přechodného období, podle níž by sociální revoluce neměla vést ke komunistické společnosti, ale k nějakému systému X, ve kterém zůstávají prvky starého systému, je ze své podstaty asociální. Je v ní hrozba opětovného posílení a rozvoje těchto prvků do jejich dřívějších rozměrů a obrácení chodu událostí.

Ukázkovým příkladem je režim "diktatury proletariátu" vytvořený bolševiky v Rusku.

Podle nich měl tento režim být pouhým přechodným krokem směrem k naprostému komunismu. Ve skutečnosti ale tento krok vyústil v obnovení třídní společnosti, na jejímž dně jsou stejně jako dříve dělníci a rolníci.

Těžiště budování komunistické společnosti nespočívá v možnosti zajistit každému jedinci od prvního dne revoluce neomezenou svobodu uspokojovat svoje potřeby, ale v dobytí sociální základny této společnosti a v zavedení principu rovnostářských vztahů mezi jednotlivci. Co se týče otázky většího či menšího blahobytu, tak to není otázka principu, ale technický problém.

Základním principem, na němž se vztyčí a bude stát nová společnost a který nesmí být žádným způsobem omezován, je princip rovnosti ve vztazích, svobody a nezávislosti pracujících. Tento princip představuje první, základní požadavek mas, kvůli kterému povstávají v sociální revoluci.

Sociální revoluce buď skončí porážkou pracujících, a v tom případě musíme znovu začít připravovat boj, novou ofenzívu proti kapitalistickému systému, nebo povede k vítězství pracujících, a v tom případě poté, co se zmocní prostředků, které umožňují samosprávu - půda, výroba a společenské funkce - pracující zahájí výstavbu svobodné společnosti.

Toto je znakem začátku budování komunistické společnosti, které, jakmile jednou začne, už bude pak nepřetržitě pokračovat ve svém rozvoji a neustále se bude posilovat a zdokonalovat.

Takto převzetí výrobních a společenských funkcí pracujícími narýsuje jasnou dělící čáru mezi státní a bezstátní érou.

Pokud se chce anarchismus stát hlasem bojujících mas, praporem celé éry sociální revoluce, nesmí do svého programu přijmout ani stopu starého řádu, žádné oportunistické tendence přechodných systémů a období, ani nesmí skrývat své základní principy. Naopak je musí maximálně rozvinout a uplatnit.

8. Anarchismus a syndikalismus

Snahu stavět libertinský komunismus proti syndikalismu a naopak považujeme za umělou a postrádající jakékoli opodstatnění a smysl.

Myšlenky anarchismu a syndikalismu patří do dvou různých rovin. Zatímco komunismus - jinak řečeno společnost svobodných pracujících - je cílem anarchistického boje, syndikalismus, čili hnutí revolučních pracujících na jejich pracovištích, je pouze jednou z forem revolučního třídního boje. Jelikož spojuje pracující na výrobním základě, revoluční syndikalismus - stejně jako všechna uskupení založená na profesi - nemá žádnou určující teorii, nemá ucelené chápání světa, které by odpovídalo na všechny složité společenské a politické otázky dnešní reality. Vždy odráží ideologie různých politických uskupení, především těch, které v jeho řadách pracují nejintenzivněji.

Náš postoj k revolučnímu syndikalismu vychází z následujícího. Aniž bychom se tu dopředu snažili zodpovědět otázku úlohy revolučních syndikátů po revoluci - jestli budou organizátory veškeré nové výroby, či zda tuto úlohu přenechají sovětům pracujících nebo závodním výborům - usuzujeme, že anarchisté se musí zapojit do revolučního syndikalismu jakožto do jedné z forem revolučního dělnického hnutí.

Dnes ale nestojíme před otázkou, jestli by se anarchisté měli, nebo neměli zapojit do revolučního syndikalismu, ale jak a s jakým cílem se do něj musí zapojit.

Anarchosyndikalismus, který se razantně snaží vnést libertinské myšlenky do levicového křídla revolučního syndikalismu jakožto prostředek k vytvoření anarchistických odborů, představuje krok vpřed, ale doposud se nedostal za empirickou metodu, neboť anarchosyndikalismus nutně nespojuje ‚anarchizaci' odborového hnutí s anarchisty organizovanými mimo toto hnutí. A revoluční odborářství lze ‚anarchizovat' a zabránit jeho posunu k oportunismu a reformismu jedině na tomto základě, na základě tohoto propojení.

Protože považujeme syndikalismus pouze za profesní orgán pracujících, bez soudržné sociální a politické teorie a tedy neschopný sám o sobě vyřešit sociální otázku, domníváme se, že úkoly anarchistů v řadách tohoto hnutí sestávají z rozvíjení libertinské teorie a z vedení tohoto hnutí libertinským směrem, aby se přeměnilo v aktivní paži sociální revoluce. Nesmíme nikdy zapomenout, že pokud odborářství v příhodný čas nenalezne v anarchistické teorii oporu, obrátí se, ať se nám to líbí nebo ne, k ideologii státotvorných politických stran².

Úkoly anarchistů v řadách revolučního dělnického hnutí lze splnit pouze za předpokladu, že je jejich práce úzce svázána a propojena s aktivitou anarchistické organizace stojící mimo odbory. Jinými slovy musíme do revolučních odborů vstupovat jako organizovaná síla, která za provádění práce v odborech odpovídá všeobecné anarchistické organizaci, která určuje směr této práce.

Aniž bychom se omezovali na vytváření anarchistických odborů, musíme usilovat o uplatňování našeho teoretického vlivu ve všech odborech a ve všech jejich formách (IWW, ruské odbory). Tohoto cíle můžeme dosáhnout jedině prací v přísně organizovaných anarchistických kolektivech, ale nikdy v malých empirických skupinkách, mezi kterými není ani organizační propojení, ani teoretická shoda.

Skupiny anarchistů ve firmách, továrnách a v dílnách, skupiny, které se zabývají vytvářením anarchistických odborů a vedou v revolučních odborech boj za převahu libertinských myšlenek v odborech, skupiny jejichž činnost organizuje všeobecná anarchistická organizace - to jsou způsoby a prostředky strategie anarchistů vůči odborům.

Konstruktivní část

 Základním cílem bojujícího světa práce je pomocí revolučních prostředků založit svobodnou a rovnostářskou komunistickou společnost vycházející ze zásady: "od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb".

Tato společnost se však nestane skutečností sama od sebe, jen silou sociálního otřesu. Její uskutečnění bude výsledkem procesu sociální revoluce, který více či méně vyvolají a na jasnou cestu nasměrují organizované síly vítězné práce.

Naším úkolem je již dnes začít vyznačovat tuto cestu a formulovat pozitivní, konkrétní problémy, se kterými se pracující setkají  hned první den sociální revoluce, jejíž výsledek závisí na jejich správném vyřešení.

Rozumí se samo sebou, že budování nové společnosti bude možné až po vítězství pracujících nad buržoazně kapitalistickým systémem a jeho představiteli. Je nemožné začít výstavbu nového hospodářství a nových společenských vztahů, dokud nebyla rozdrcena moc státu, který brání režim zotročení, dokud dělníci a rolníci nezískali cíl revoluce - průmyslové a zemědělské hospodářství.

Proto je naprosto prvním úkolem sociální revoluce rozbít státní budovu kapitalistického systému, vyvlastnit buržoazii a obecně všechny privilegované součásti mocenského systému a zcela prosadit vůli povstalých pracujících tak, jak ji vyjadřují základní principy sociální revoluce. Tento agresivní a ničivý aspekt revoluce slouží pouze jako prostředek k uvolnění cesty pozitivním úkolům, které jsou smyslem a podstatou sociální revoluce.

Jsou to tyto úkoly:

1. vyřešení problematiky průmyslové výroby země v duchu libertinského komunismu

2. podobné řešení zemědělského problematiky

3. řešení problematiky spotřeby.

 Výroba

Protože si uvědomujeme tu skutečnost, že průmysl země je výsledkem úsilí několika generací pracujících a že různá průmyslová odvětví jsou navzájem úzce propojena, považujeme veškerou existující výrobu za jednu velkou dílnu výrobců, která zcela náleží všem pracujícím dohromady a nikomu individuálně.

Výrobní mechanismus země je všeobjímající a patří celé pracující třídě. Tato teze určuje charakter a formy nové výroby. Taktéž bude všeobjímající a kolektivní v tom smyslu, že produkty vyráběné pracujícími budou patřit všem. Tyto výrobky, ať už jakéhokoli druhu, tvoří všeobecný zásobovací fond pro pracující, ze kterého každý, kdo se podílí na výrobě, dostane to, co potřebuje a všichni si budou v přístupu k němu rovni.

Nový výrobní systém naprosto nahradí byrokracii a vykořisťování ve všech jejich podobách principem bratrské spolupráce a solidarity pracujících.

Střední třída, která v moderní kapitalistické společnosti zastává zprostředkující úlohu - obchod atd. - se musí stejně jako buržoazie podílet na novém způsobu výroby a to za stejných podmínek jako všichni ostatní pracující. Pokud ne, pak se tyto třídy samy postaví mimo společnost práce.

Nebudou žádní šéfové, ani podnikatelé, vlastníci či vlastníci jmenovaní státem (což je případ dnešního bolševického státu). Vedení podniků předá tuto novou výrobu administrativě, kterou si speciálně pro tento účel pracující vytvoří: dělnické sověty, závodní výbory nebo dělnické řízení továren a závodů. Tyto orgány budou navzájem propojeny na úrovni komuny, okresu a nakonec všeobecného a federálního řízení výroby. Vybudované masami a vždy se nalézající pod jejich kontrolou a vlivem, budou tyto orgány neustále obnovovat a uskutečňovat myšlenku samosprávy, skutečné samosprávy prováděné lidovými masami.

Sjednocená výroba, ve které výrobní prostředky i výrobky patří všem, která nahradila byrokracii principem bratrské spolupráce a zavedla rovná práva pro všechny lidi práce, výroba řízená orgány dělnické kontroly, které volí masy - to je první praktický krok na cestě k uskutečnění libertinského komunismu.

 Spotřeba

Tento problém se během revoluce projeví dvěma způsoby:

1. vyhledávání výrobků a spotřeby

2. distribuce těchto výrobků.

Co se týče distribuce spotřebního zboží, tak její řešení závisí především na množství dostupných výrobků a na principu dohody cílových skupin pracujících.

Sociální revoluce, která se zabývá přestavbou celého společenského zřízení, na sebe bere taktéž povinnost uspokojit základní životní potřeby každého. Jedinou výjimkou je skupina nepracujících - těch, kteří se z kontrarevolučních důvodů odmítnou zapojit do nové výroby. Obecně je ale uspokojování potřeb všech, kdo se nachází na revolučním území, kromě posledně jmenované kategorie lidí, zajišťováno všeobecnou rezervou spotřebního zboží. Nedostatkové zboží bude rozdělováno podle principu největší nutnosti, čili nejprve dětem, invalidům a dělnickým rodinám.

Mnohem obtížnějším problémem je organizace základny pro samotnou spotřebu.

Statky nepochybně nebudou od prvního dne revoluce dodávat všechny výrobky nutné pro život obyvatelstva. Zároveň ale budou mít rolníci dostatek, jakého se městům nebude dostávat.

Libertinští komunisté nepochybují o vztazích vzájemné pomoci, které existují mezi dělníky z měst a venkovem. Domnívají se, že sociální revoluci lze provést jedině společným úsilím dělníků a rolníků. Proto je možné problematiku spotřeby během revoluce vyřešit pouze prostřednictvím těsné revoluční spolupráce mezi oběma druhy pracujících. Aby zahájila tuto spolupráci, musí městská dělnická třída poté, co se zmocní výroby, okamžitě začít dodávat venkovu to, co potřebuje k životu a snažit se jej vybavit výrobky každodenní spotřeby, prostředky a nářadím pro kolektivní zemědělství. Míra solidarity, jakou dělníci projeví s potřebami rolníků, vyvolá zpětně u rolníků stejné gesto - poskytnou produkty své kolektivní práce městům.

Dělnická a rolnická družstva budou základními orgány, které budou městům a venkovu zajišťovat jimi požadované potraviny a hospodářský materiál. Později budou tato družstva odpovídat za mnohem důležitější a trvalé funkce, zejména za dodávky všeho potřebného pro zajišťování a rozvíjení hospodářského i společenského života dělníků a rolníků a změní se na stálé zásobovací orgány měst a venkova.

Toto řešení problematiky zásobování umožňuje proletariátu vytvářet stálou zásobu dodávek, což bude mít blahodárný a rozhodující účinek na výsledky veškeré nové výroby.

Půda

Při řešení zemědělské otázky považujeme za zásadní revoluční a tvořivou sílu pracující rolníky, kteří nevykořisťují práci druhých a venkovský námezdní proletariát. Jejich úkolem bude provést přerozdělení půdy na venkově, aby se tak zavedlo používání a využívání půdy podle komunistických zásad.

Stejně jako průmysl je i půda, využívaná a obdělávaná celými pokoleními pracujících, produktem kolektivního úsilí. I ona náleží všem pracujícím lidem a nikomu individuálně. Natolik nakolik je půda nezcizitelným a kolektivním vlastnictvím pracujících, už nemůže být nikdy kupována, ani prodávána, ani pronajímána, nemůže tedy sloužit jako prostředek vykořisťování něčí práce.

I půda je určitou lidovou nebo obecní dílnou, kde obyčejní lidé vyrábí prostředky ke svému životu. Je však takovým druhem dílny, kde si každý pracující (rolník), díky určitým historickým podmínkám, zvykl dělat svoji práci sám, nezávisle na ostatních výrobcích. Zatímco pro průmysl je v naší době zásadní a jedině možná kolektivní metoda práce, většina rolníků obdělává půdu samostatně.

Proto až rolníci převezmou půdu a prostředky k jejímu využívání bez možnosti prodeje nebo pronajímání, nebude otázka forem jejího využití a metod jejího obdělávání (obecního nebo rodinného) okamžitě, zcela a s konečnou platností vyřešena tak jako v průmyslovém sektoru. Zpočátku

 budou pravděpodobně využívány obě metody. Budou to revoluční rolníci, kdo sám vytvoří konečný způsob obdělávání a využívání půdy. V této otázce není možný jakýkoli tlak zvenčí.

Protože se však domníváme, že jedině komunistická společnost, v jejímž jménu bude konec konců sociální revoluce provedena, zbavuje pracující otroctví a vykořisťování a dává jim úplnou svobodu a rovnost, a protože rolníci tvoří velkou většinu obyvatelstva (v období, o kterém mluvíme, je to v Rusku skoro 85%) a zemědělský režim, který vytvoří, bude tedy rozhodujícím faktorem v osudu revoluce, a protože nakonec soukromé hospodaření v zemědělství vede, stejně jako soukromý průmysl, k obchodu, hromadění, soukromému vlastnictví a k obnovení kapitálu, bude naší povinností dělat od této chvíle vše pro to, abychom zajistili kolektivistické řešení zemědělské problematiky.

Za tímto účelem se od této chvíle musíme zapojit do neustálé propagandy mezi rolníky, která bude hájit kolektivní zemědělské hospodaření.

Založení specificky libertinského rolnického svazu tomuto úkolu znatelně pomůže.

V tomto ohledu bude nesmírně důležitý technický pokrok, který umožní rozvoj zemědělství, ale i uskutečnění komunismu ve městech a především v průmyslu. Pokud nebudou dělníci ve vztahu k rolníkům jednat jednotlivě nebo jako izolované skupiny, ale jako celistvý komunistický kolektiv zahrnující všechna odvětví průmyslu a pokud budou mít navíc na zřeteli životně důležité potřeby venkova a pokud zároveň budou zásobovat každou vesnici věcmi každodenní potřeby, nářadím a stroji pro kolektivní obdělávání půdy, postrčí tak rolníky směrem ke komunistickému zemědělství.

Obrana revoluce

Otázka obrany revoluce je rovněž spojena s problémem "prvního dne". V zásadě je nejmocnějším prostředkem obrany revoluce šťastné rozřešení jejích pozitivních úkolů: výroby, spotřeby a půdy. Jakmile jsou tyto úkoly jednou správně vyřešeny, žádný kontrarevolucionář už nedokáže změnit směřování svobodné společnosti pracujících, nebo ji destabilizovat. Pracující nicméně budou muset podstoupit těžký boj proti nepřátelům revoluce, aby ubránili její konkrétní existenci.

Sociální revoluce, která ohrožuje privilegia i samotnou existenci nepracujících společenských tříd, nutně vyprovokuje zoufalý odpor těchto tříd, který bude mít podobu kruté občanské války.

Jak ukázala ruská zkušenost, taková občanská válka nebude záležitostí několika měsíců, ale několika let. Jakkoli radostné mohou být první kroky pracujících na počátku revoluce, vládnoucí třídy si zachovají nesmírný potenciál pro dlouhodobý odpor. Několik let povedou ofenzívy proti revoluci ve snaze znovu dobýt moc a privilegia, o které přišly.

Obrovská armáda, vojenská technika a strategie, kapitál - to vše bude vrženo proti vítězným pracujícím.

Aby si zachovali výdobytky revoluce, pracující by měli vytvořit orgány na obranu revoluce, které se postaví reakční ofenzívě s bojovou silou odpovídající velikosti tohoto úkolu. V prvních dnech revoluce budou tuto bojovou sílu tvořit všichni ozbrojení dělníci a rolníci. Tato spontánní ozbrojená síla bude ale mít svoji hodnotu jen během těch prvních dnů, předtím, než občanská válka dosáhne svého vrcholu a obě bojující strany si vytvoří pravidelné vojenské organizace.

Nejkritičtějším okamžikem sociální revoluce není svržení vlády, ale to, co následuje, čili až síly poraženého režimu zahájí generální ofenzívu proti pracujícím a až dojde na obranu výdobytků před útokem.

Samotný charakter této ofenzívy, stejně jako technika a vývoj občanské války, donutí pracující, aby vytvořili odhodlané revoluční vojenské jednotky. O podstatě a základním principu těchto formací se musí rozhodnout předem. Protože odmítáme státotvorné a autoritativní metody vládnutí, odmítáme i státní metodu organizování vojenských sil pracujících, jinými slovy principy státní armády založené na povinné vojenské službě. Základem vojenských formací pracujících musí být princip dobrovolné služby, který je v souladu s pozicemi libertinského komunismu. Jako příklad takových formací lze uvést povstalecké partyzánské oddíly dělníků a rolníků, které vedly vojenskou aktivitu během ruské revoluce.

"Dobrovolnou službu" a partyzánské akce bychom ale neměli chápat v jejich úzkém slova smyslu, čili jako boje dělnických a rolnických oddílů proti místnímu nepříteli, nekoordinované generálním operačním plánem, kdy každý oddíl jedná na vlastní odpovědnost a na vlastní riziko. V době, kdy jsou oddíly úplně vyvinuté, by akce a taktika partyzánů měly být vedeny společnou revoluční strategií.

I pro občanskou válku platí to, co pro všechny ostatní války, a to, že ji nemohou pracující vést úspěšně, pokud nepoužijí dva základní principy všech vojenských akcí: jednotu v plánování operací a jednotu společného velení. Nejkritičtější moment revoluce přijde, až bude buržoazie pochodovat proti revoluci jako organizovaná síla. Tento kritický okamžik nutí pracující, aby přijaly tyto principy vojenské strategie.

S ohledem na nutná opatření, která si vynutí vojenská strategie a také strategie kontrarevoluce, by proto ozbrojené síly revoluce měly být nevyhnutelně založeny na všeobecné revoluční armádě se společným velením a plánem operací.

Základnu této armády tvoří následující principy:

a) třídní charakter armády

b) dobrovolná služba (veškeré donucování bude z práce pro obranu revoluce zcela vyloučeno)

c) svobodná revoluční disciplína (sebedisciplína - dobrovolná služba a revoluční sebedisciplína jsou v dokonalém souladu a dávají revoluční armádě lepší morálku, než má kterákoli státní armáda)

d) naprosté podřízení revoluční armády masám dělníků a rolníků, představovaným společnými dělnickými a rolnickými organizacemi po celé zemi, které masy vytvořily v kontrolních sektorech hospodářského a společenského života.

Jinými slovy, orgán na obranu revoluce, který je odpovědný za boj proti kontrarevoluci na hlavních vojenských frontách i na vnitřní frontě (buržoazní spiknutí, příprava kontrarevolučních akcí), bude zcela spadat do jurisdikce výrobních organizací dělníků a rolníků, kterým bude podřízen a které budou udávat jeho politický směr.

Poznamenáváme, že ačkoliv by armáda měla být řízena v souladu s principy libertinského komunismu, tak sama o sobě by neměla být považována za věc principů. Je jen pouhým důsledkem vojenské strategie v revoluci, strategickým opatřením, ke kterému jsou pracující fatálně přinuceni samotným procesem občanské války. Toto opatření však musí přitahovat naši pozornost již dnes. Musíme je pečlivě studovat, abychom se vyhnuli nenapravitelným nezdarům během práce na ochraně a obraně revoluce, neboť nezdary v občanské válce by mohly být katastrofou pro výsledek celé sociální revoluce.

Organizační část

 Výše uvedené obecné a konstruktivní pozice tvoří základ organizační platformy revolučních sil anarchismu.

Tato platforma, která obsahuje jasnou taktickou a teoretickou orientaci, je zřejmě tím minimem, okolo kterého je nutné a naléhavé shromáždit všechny militanty organizovaného anarchistického hnutí.

Jejím úkolem je seskupit kolem sebe všechny zdravé prvky anarchistického hnutí do jedné všeobecné organizace, která bude aktivní  a  bude neustále agitovat - do Všeobecného svazu anarchistů. Síly všech anarchistických militantů by měly směřovat k vytvoření této organizace.

Základní organizační principy Všeobecného svazu anarchistů by měly být tyto:

 1. Teoretická jednota:

Teorie představuje sílu, která vede činnost jedinců i organizací po určené cestě k určenému cíli. Přirozeně by měla být všem osobám a organizacím hlásícím se ke Všeobecnému svazu společná. Veškerá činnost Všeobecného svazu, celkově i v jednotlivostech, by měla být v dokonalém souladu s teoretickými principy, které Svaz prosazuje.

 2. Taktická jednota aneb kolektivní metoda akce:

Stejným způsobem by měly být sjednoceny i taktické metody používané jednotlivými členy a skupinami Svazu, čili by měly být v přísném souladu navzájem ale i s obecnou teorií a taktikou Svazu.

Společná taktická linie v hnutí je pro existenci organizace a celého hnutí životně důležitá: odstraňuje katastrofální následky používání několika vzájemně protichůdných taktik, soustřeďuje veškeré síly hnutí a dává jim společný směr, který vede k určenému cíli.

 3. Kolektivní odpovědnost:

Praxe, kdy každý jedná na vlastní odpovědnost, by měla být v řadách anarchistického hnutí rozhodně odsouzena a zavržena. Sféry revolučního, společenského a politického života jsou ze své podstaty především zásadně kolektivní. Sociálně revoluční činnost v těchto sférách nemůže být založena na osobní odpovědnosti jednotlivých militantů.

Výkonný orgán všeobecného anarchistického hnutí, Anarchistický svaz, zastává pevnou linii proti taktice nezodpovědného individualismu a zavádí do svých řad princip kolektivní odpovědnosti: celý Svaz bude odpovídat za politickou a revoluční činnost každého člena a stejným způsobem bude každý člen odpovídat za politickou a revoluční činnost Svazu jako celku.

 4. Federalismus:

Anarchismus vždy odmítal centralizovanou organizaci jak v oblasti společenského života mas, tak i v jejich politické činnosti. Centralizovaný systém spočívá na potlačení kritického ducha, iniciativy a nezávislosti každého jedince a na slepé podřízenosti mas "centru". Přirozenými a ne vyhnutelnými důsledky tohoto systému jsou zotročení a zmechanizování společenského života a života organizace.

Proti centralismu anarchismus vždy prosazoval a hájil princip federalismu, který spojuje nezávislost a iniciativu jedince s organizací, která slouží společné věci.

Tím, že smiřuje myšlenku nezávislosti a vysokého stupně práv každého jedince se službou společenským potřebám a nezbytnostem, otevírá federalismus dveře každému zdravému projevu schopností každého jednotlivce.

Federalistický princip byl ale v řadách anarchistů dost často deformován. Příliš často byl chápán především jako právo projevit něčí ‚ego', bez ohledu na povinnosti vůči organizaci.

Tato falešná interpretace v minulosti rozložila naše hnutí. Je čas s ní rozhodně a nezvratně skoncovat.

Federace znamená svobodnou dohodu jedinců a organizací pracovat kolektivně na uskutečnění společného cíle.

Taková dohoda a na ní založený federalistický svaz se ale stanou skutečností a nikoli fikcí nebo iluzí sine qua non pouze pod podmínkou, že všichni, kdo se dohody a Svazu účastní, maximálně plní povinnosti, které na sebe vzali a podřizují se kolektivním rozhodnutím. Ve společenském projektu, ať je jeho federalistická základna, na níž je vybudován, jakkoli široká, je neprovádění rozhodnutí nepřípustné. Ještě nepřípustnější to je v anarchistické organizaci, která na sebe bere výlučně povinnosti vůči pracujícím a jejich sociální revoluci. Proto i když federalistický typ anarchistické organizace uznává právo každého člena na nezávislost, svobodný názor, individuální svobodu a iniciativu, vyžaduje od něj, aby převzal určené organizační povinnosti a vyžaduje také plnění kolektivních rozhodnutí.

Jedině pod touto podmínkou bude federalistický princip životaschopný, anarchistická organizace bude správně fungovat a bude sama sebe řídit směrem k určenému cíli.

Myšlenka Všeobecného svazu anarchistů nastoluje problém koordinace a souznění aktivit všech sil anarchistického hnutí.

Každá organizace, která se hlásí ke Svazu, představuje životně důležitou buňku společného organismu. Každá buňka by měla mít svůj sekretariát, který bude vykonávat a teoreticky vést politickou a technickou práci organizace.

Kvůli koordinaci činnosti všech organizací, které se ke Svazu hlásí, bude vytvořen zvláštní orgán - výkonný výbor Svazu. Výbor bude odpovídat  za  vykonávaní  následujících  funkcí:  uskutečňování rozhodnutí Svazu, kterými byl pověřen, teoretické a organizační směrování činnosti izolovaných organizací v souladu s teoretickými pozicemi a všeobecnou taktickou linií Svazu, monitorování obecného stavu hnutí, udržování pracovních a organizačních svazků mezi všemi organizacemi Svazu a s jinými organizacemi.

Práva, povinnosti a praktické úkoly výkonného výboru určuje sjezd Svazu.

Všeobecný svaz anarchistů má konkrétní a vymezený cíl. Ve jménu úspěchu sociální revoluce musí především přitáhnout a vstřebat ty nejrevolučnější a silně kritické prvky mezi dělníky a rolníky.

Protože vyzdvihuje sociální revoluci a protože je antiautoritářskou organizací, která usiluje o zrušení třídní společnosti, Všeobecný svaz anarchistů rovnoměrně závisí na dvou základních společenských třídách: na dělnících a na rolnících. Klade stejný důraz na práci pro osvobození obou těchto tříd.

Co se týče dělnických odborů a revolučních organizací ve městech, Všeobecný svaz anarchistů bude muset zasvětit veškeré své úsilí tomu, aby se stal jejich průkopníkem a teoretickým vůdcem.

Co se týče vykořisťovaných rolnických mas, přijímá stejné úkoly. Jako základny, které by hrály stejnou úlohu jako revoluční dělnické odbory, se Svaz snaží vytvořit síť ekonomických revolučních rolnických organizací a dále pak specifický rolnický svaz, založený na antiautoritářských principech.

Zrozen z mas lidí práce, se Všeobecný svaz anarchistů musí účastnit všech projevů jejich života a při každé příležitosti do nich vnášet duch organizovanosti, vytrvalosti a útočnosti.

Jedině tak může splnit svůj úkol, své teoretické a dějinné poslání v sociální revoluci pracujících a stát se organizovaným předvojem jejich emancipačního procesu.

Nestor Machno

Ida Mettová

Petr Aršinov

Valevskij

Linskij

(z anglické brožury Organisational Platform of Libertarian Communists, vydané irským Workers Solidarity Movement v roce 1989,přeložil Vadim Barák)

Source: Organizace revolučních anarchistů - Solidarita

Return to The Nestor Makhno Archive

Other pages connected to this site:

Anarchist Groups & Organizations

An Anarchist Reader

L@ Pagin@ di nestor mcnab