Anarchistické portréty

Bouřlivák: Anatolij Železňakov

Paul Avrich


„Stráž je unavena.“ S těmito slovy, pronesenými v noci 5. ledna 1918, nechal mladý anarchistický námořník Anatolij Grigorijevič Železňakov rozehnat Ústavodárné shromáždění a nesmazatelně se tak vepsal do historie Ruské revoluce.

Když se v únoru 1917 zhroutil carský režim, Kropotkinův a Bakuninův žák Železňakov sloužil na torpédoborci [*] základnou v Kronštadtu, velitelství Baltské flotily, položeném blízko hlavního města Petrohradu. Po Únorové revoluci anarchisté a jiní militanti obsadili vilu P.P. Durnova, moskevského gubernátora během revoluce z roku 1905 a přeměnili ji na revoluční komunu, „dům odpočinku“ s čítárnami a místnostmi pro diskuse a zahradou používanou jako hřiště pro jejich děti. Pro nepřátele se však Durnovova vila stala „odporným brlohem hříchu“, „podsvětím, kde se shromažďují zlé mocnosti, konají čarodějnické sabaty a orgie, kují pikle a odehrávají nenormální a nečisté krvavé věci,“ jak napsal ve svých poznámkách v Ruské revoluci N.N. Suchanov. (1) Vila i její obyvatelé však byli ponecháni svému osudu až do 5.června 1917, když se skupina místních anarchistů pokusila zmocnit tiskařské dílny jednoho buržoazního časopisu. První Kongres sovětů, tehdy zasedající v hlavním městě, odsoudil útočníky jako „zločince, kteří se nazývají anarchisty“ (2) a 7. června P. N. Pereverzev, ministr spravedlnosti Prozatímní vlády, nařídil anarchistům, aby dům okamžitě vyklidili.

Nazítří z Kronštadtu přispěchalo na pomoc svým revolučním bratřím, kteří se mezitím zabarikádovali ve vile v očekávání vládního útoku, padesát námořníků, mezi nimiž byl i Železňakov. Po dobu následujících dvou týdnů zůstali anarchisté opevněni ve vile, navzdory Prozatímní vládě i Petrohradskému sovětu. Poté, co ale někteří z nich pronikli do nedalekého vězení a osvobodili nějaké vězně, ministr Pereverzev nařídil útok, během nějž byl zabit jeden anarchistický dělník a Železňakov, u kterého se našly čtyři bomby, byl zatčen a uvězněn v kasárnách Preobraženského pluku.

Po bleskovém soudním přelíčení ho vláda nechala odsoudit k čtrnácti letům těžkých nucených prací a ignorovala všechny petice námořníků Baltské flotily, žádající Železňakovo propuštění. Během červencových demonstrací v Petrohradě si ale skupina námořníků došla osobně pro Pereverzeva do Tauridského paláce. Když zjistili, že není přítomen, zajali ministra zemědělství Viktora Černova, vůdce eserů a budoucího předsedu Ústavodárného shromáždění, kterému Železňakov o pět měsíců později adresoval svůj rozkaz k rozpuštění. Od zlynčování zachránil Černova jen pohotový zákrok Lva Trockého, který (ve větě, která se stala pověstnou) vychválil kronštadtské námořníky jako „pýchu a slávu Revoluce“. (3)

O několik týdnů později Železňakov slovy jednoho anarchistického časopisu (4) uprchl ze svého „republikánského vězení“ a vrátil se k revoluční práci. V jedné dramatické epizodě zorganizoval masovou demonstraci kronštadtských námořníků před americkým velvyslanectvím na protest proti rozsudku smrti, vyřčenému v San Franciscu nad Tomem Mooneym a hrozící extradici Alexandra Berkmana do Kalifornie, kde ho chtěly úřady obvinit na základě těch samých zfalšovaných důkazů, jaké použily proti Mooneymu v případu pumového útoku na militaristickou „Přehlídku připravenosti“ z 22. července 1916. (5)

V říjnu 1917 Železňakov zcela spolupracoval s bolševiky na svržení Prozatímní vlády. Přestože ho posádka jeho torpédoborce zvolila jako delegáta na Druhý kongres sovětů, který se sešel 25. října 1917, v onu noc byl zaneprázdněn, když vedl oddíl námořníků, který dobyl Zimní palác a tak symbolizoval pád Prozatímní vlády. (6) Po Říjnové revoluci byl Železňakov jmenován velitelem jednotky strážící Tauridský palác – „přes ramena nosili frajersky překřížené nábojové pásy a na jejich opascích se provokativně houpaly ruční granáty,“ jak prohlásil očitý svědek (7) a z tohoto titulu provedl podle bolševických příkazů svůj historický úkol rozehnání Ústavodárného shromáždění a ukončil tak jeho život v jednom jediném dni.

Zdálo by se možné, aby anarchista sehrál podobnou roli. Anarchisté jako odpůrci jakékoli vlády odmítají zastupitelskou demokracii stejně zásadově jako carismus nebo diktaturu proletariátu. Jak Proudhon řekl, všeobecné hlasovací právo představuje kontrarevoluci a parlament je hnízdem korupce a kompromisu, nástrojem horní a střední třídy na ovládání dělníků a rolníků. Až na několik málo výjimek (k nimž patřil mimo jiné i Kropotkin) anarchisté pohrdali tím, co nazývali „parlamentním fetišismem“ jiných revolučních skupin a jako první otevřeně odsoudili Ústavodárné shromáždění.

Během následné občanské války Železňakov bojoval v Rudé armádě jako velitel flotily a později obrněného vlaku. Zúčastnil se klíčových kampaně proti donským kozákům, vedených atamanem Kaledinem a proti generálům Krasnovovi a Děnikinovi. Když Trocký reorganizoval Rudou armádu, dosadil do vysokých funkcí bývalé carské důstojníky a zrušil samosprávný systém, existující mezi řadovými vojáky, Železňakov velmi energicky protestoval, stejně jako mnoho dalších revolucionářů, odmítajících návrat ke starým militaristickým pořádkům. Bolševici na něj za to vydali zatykač a ostatně podobně se zachovali i k Černým gardám v Moskvě a Nestorovi Machnovi na Ukrajině.

Železňakov se nicméně tajně vrátil do Moskvy a prodiskutoval celou věc se Sverdlovem, předsedou Výkonného výboru sovětů, který ho ujistil, že došlo k nedorozumění a nabídl mu vysoký velitelský post. Železňakov odmítl a odjel do Oděssy, kde pokračoval v práci proti bílým. Byl však příliš schopným bojovníkem, aby mu bylo dovoleno propadnout se do země takovým způsobem. Následující rok (1919) bolševici zopakovali svoji nabídku a tentokrát Železňakov přijal. Byl jmenován velitelem obrněného vlaku v kampani proti Děnikinovi, který na jeho hlavu vypsal odměnu 400.000 rublů. (8) Železňakov bojoval statečně a zranění se mu vyhýbala až do 26. července 1919, kdy byl poblíž Jekatěrinoslavi zabit výbuchem granátu děnikinské artilerie. Bylo mu dvacet čtyři let.

Přestože sovětská vláda na Železňakova vydala zatykač a prohlásila ho za zrádce a kontrarevolucionáře, snažili se z něj nyní udělat jednoho ze svých hrdinů. Jeho tělo bylo převezeno do Moskvy a pohřbeno s velkou pompézností. Dnes v městě Kronštadtě stojí Železňakovova socha, vztyčená bolševiky jako pocta jeho zásluhám v Říjnové revoluci a občanské válce. Sovětští literáti na jeho počest složili mnoho básní a písní, které jsou recitovány a zpívány až do dnešních dnů. („Tam hluboko pod zemí, pod příkrovem plevelu, tam leží námořník Železňakov, náš partyzán.“) (9) ale vůbec nikdo se již nezmiňuje o tom, že Železňakov byl anarchista. Právě naopak – komunisté tvrdí, že byl jedním z nich a o jeho anarchistickém přesvědčení se vůbec nezmiňují a nazývají ho pouze „revolucionářem“, „hrdinou“ a „mučedníkem lidu“. Sovětské zdroje dokonce prohlašují, že vstoupil do bolševické strany, což není pravda. Přestože se zúčastnil Říjnové revoluce a bojoval v Rudé armádě, Železňakov zůstal anarchistou až do úplného konce. Jak řekl svému soudruhu Volinovi: „Ať už se mi přihodí cokoli a jakkoli se o mě budou vyjadřovat, věz, že jsem anarchista, jako takový bojuji a bez ohledu na svůj osud i zemřu jako anarchista.“ (10)

I přes všechnu svoji revoluční udatnost měl Železňakov i druhou, mírnější tvář. Byl impulzivní horká hlava, militant, ale také literát, idealistický a dokonce i zjemnělý. Během léta roku 1917, když ho Prozatimní vláda nechala uvěznit po aféře s Durnovovou vilou, napsal pozoruhodnou báseň, jedinou, která se zachovala. Byla poprvé otištěna v roce 1923 v časopise „Krasnyj Flot“ a převzata v ročníku 1970 sovětské literární antologie „Den Poezii“. (11) Je to dojímavá báseň a můj neohrabaný doslovný překlad vám ji může přiblížit jen stěží:

„Ach sokole, sokole,
neposmívej se mi právě nyní,
když jsem našel svůj osud ve vězení…
Byl jsem výš než ty, v nebesích nad samotnou zemí,
byl jsem výše, než létají orlové, i ty, můj sokole

Uviděl jsem mnoho duchů tobě neznámých,
poučil jsem se o mnohých tajemstvích,
často jsem rozmlouval se hvězdami
a létal tak vysoko, jak pluje slunce nad námi

Ten den však rychle pominul a přišel nový,
Ve kterém znovu plamenem vzpoury hořím,
Nepřátelé svobody na mě pořádají hon
A mými bratry jsou jen vítr a hrom

Až jednou, na stepi v temné noci,
v bouři ocitl jsem se bez pomoci
a od té chvíle zde sedím jak zloděj v okovech,
jak zrádce, jak dopadený zběh.

Ach sokole, můj sokole,
až jednou poletíš k převysokým vrcholkům hor,
předej prosím můj pozdrav oblakům
A řekni všem že okovy své zpřetrhám,
že můj život ve vězení
není více než přelud a klam
Nic více než duhový sen.“

 

Poznámky:

1) N. N. Suchanov: The Russian Revolution 1917, překl. a vyd. Joel Carmichael, New York 1955, str. 306
2) Izvestija Petrogradskovo Sověta, 9. července 1917
3) Suchanov, tamtéž str. 446
4) Golos Anarchii (Saratov), 21. září 1917
5) Bulletin of the Relief Fund of the International Working Men´s Association for Anarchists and Anarcho-syndicalists Imprisoned or Exiled in Russia, ed. Alexandr Berkman, březen 1927
6) I.E. Amurskij: Matros Železňakov, Moskva 1968, str. 121-127; Norman Saul: Sailors in Revolt - The Russian Baltic Fleet in 1917, Lawrence (Kansas) 1978, str. 176, 188-189.
7) I.N. Steinberg, citováno v John Keep: The Russian Revolution - A Study in Mass Mobility, New York 1976, str. 329.
8) Goněnija na anarchizm v Sovětskoj Rosiji, vyd. Volin a další, Berlín 1922, str. 53
9) „Ležit pod kurganom, zarošim burjanom, matros Železňak, partizan“ (Michail Golodnoj)
10) Volin: The Unknown revolution 1917-1921, opravené vydání, Detroit a Chicago 1974, str. 238. Zdůrazněno autorem.
11) Den poezii, Leningrad 1970, str. 30-31.

* V originále „minelayer“. Zde se velmi pravděpodobně jedná o častou překladatelskou chybu, neboť v ruštině se jakékoli podvodní nálože, ať už pohybující se (torpédo) nebo stacionární (mina), řeknou „mina“. Torpédoborec se tedy řekne „minonosec“, odtud pramení špatný anglický překlad „minelayer“ (minonoska), správně mělo být „destroyer“ (pozn. překl.).

 

Anarchistická knihovna FSA – svazek 3

Praha, květen 2000

Druhé, opravené vydání


Source: Federace socialnich anarchistu

Return to The Nestor Makhno Archive