Organizační platforma všeobecného svazu anarchistů (návrh)

Společná část


1. Třídní boj, jeho úloha a význam

Jednotné lidstvo neexistuje.
Existuje lidstvo tříd - otroků a pánů

Současná buržoazně-kapitalistická společnost stejně jako všechny předchozí společnosti není jednotná. Je rozdělena na dva tábory, ostře se navzájem lišící podle svého sociálního postavení a sociálních funkcí: na proletariát v širokém slova smyslu a buržoazii.

Údělem proletariátu je odnepaměti nést břímě těžké fyzické práce, jejíchž plodů se však nedostává jemu, ale jiné, privilegované třídě, která vlastní majetek, vládne a má pod kontrolou duchovní kulturu (vědu, vzdělání, umění) - tzn. buržoazii.

Sociální zotročení a vykořisťování pracujících mas představuje základ, na kterém spočívá současná společnost a bez kterého ani nemůže existovat.

Tato skutečnost zrodila staletími se táhnoucí třídní boj, nabývající buď bouřlivé nebo nepostřehnutelné podoby, ze své podstaty zaměřený na přebudování současné společnosti na společnost, odpovídající potřebám pracujících a jejich chápání spravedlnosti.

V sociální oblasti představují celé lidské dějiny nepřetržitý řetězec bojů pracujících mas za svá práva, svobodu a lepší život. Tento třídní boj v historii lidských společností vždy byl hlavním faktorem, který určoval jejich formu a složení.

Sociálně-politický systém každé země je především produktem třídního boje. Jeho struktura je ukazatelem toho, v jakém bodě a v jakém stavu se zastavil a nachází teď třídní boj. Nejmenší změna v průběhu třídního boje, ve poměru sil bojujících třídních sil ihned způsobuje změny v předivu a struktuře třídních společností.

Takový je všeobecný univerzální význam třídního boje v životě třídních společností.

II. Potřeba násilné sociální revoluce

Základem současné společnosti je princip násilného zotročení a vykořisťování mas. Všechny sféry takové společnosti tj. ekonomika, politika a společenské vztahy, spočívají na třídním násilí, jehož služebnými nástroji jsou vláda, policie, armáda a justice. Vše v této společnosti, počínaje jednotlivou továrnou a konče celým státním systémem, představuje citadelu kapitálu, kde se pracující nenacházejí ani na jeden okamžik bez dozoru, kde jsou vždy v pohotovosti síly, určené k zamezení každému hnutí pracujících, jež by jakýmkoli způsobem ohrožovalo pořádek nebo dokonce stabilitu současného zřízení.

Současně s tím systém nynější společnosti automaticky udržuje pracující masy ve stavu nevzdělanosti a myšlenkové zaostalosti. Násilím brání pozvednutí jejich duchovní a kulturní úrovně, aby je mohl snadněji ovládat.

Pokrok současné společnosti - technický rozvoj kapitálu, zdokonalování jeho politického systému a upevnění moci vládnoucích tříd - znesnadňuje boj s nimi a oddaluje rozhodující moment osvobození práce.

Analýza současné společnosti praví, že k přebudování kapitalistické společnosti na společnost svobodných pracujících nevede jiná cesta, než cesta násilné sociální revoluce.

III. Anarchismus a anarchistický komunismus

Třídní boj, způsobený nesvobodou a staletými snahami pracujících dosáhnout svobody, zrodil v prostředí vykořisťovaných myšlenku anarchismu, myšlenku naprostého odmítnutí třídního a státního systému spolužití a jeho nahrazení svobodnou bezstátní společností sebeorganizovaných pracujících.

Anarchismus tedy nevzešel z abstraktního přemítání vědce nebo filosofa, ale z toho boje, který pracující bezprostředně vedli s kapitálem, z jejich potřeb, z jejich psychologie, ze snah o svobodu a rovnost, kterými pracující masy právě žijí v lepším a hrdinském období svého života a boje.

Vynikající anarchističtí myslitelé jako Bakunin, Kropotkin a jiní, sami nevytvářeli myšlenku anarchismu, ale nacházeli ji v masách a silou vlastních myšlenek a znalostí jen pomáhali jejímu projevení a dalšímu rozšíření.

Anarchismus není produktem individuálních snah a není předmětem individuálního úsilí.

Anarchismus stejně tak není v žádném případě produktem všelidských snah. Jednotné lidstvo neexistuje. Všechny snahy vytvořit z anarchismu potřebu celého lidstva v jeho dnešní podobě, vnutit mu všelidský charakter, budou historickou a sociální lží, která nevyhnutelně povede k ospravedlňování současného zřízení a nového vykořisťování.

Anarchismus je všelidský jen v tom slova smyslu, v jakém ideály pracujících ozdravují život všech lidí a v jakém je osud dnešního a budoucího lidstva spojen s osudem podrobených pracujících mas. Zvítězí pracující - znovuzrodí se celé lidstvo. Nezvítězí - ve světě stejně jako dříve bude vládnout násilí, vykořisťování, otroctví a útlak.

Vznik, rozkvět a uskutečnění anarchistických ideálů je zakořeněn v životě pracujících mas, v jejich boji a je pevně spjat s jejich osudem jako takovým.

Anarchismus se snaží přebudovat současnou buržoazní kapitalistickou společnost na takovou společnost, která by zabezpečila pracujícím výsledky jejích práce, svobodu, nezávislost, sociální a politickou rovnoprávnost. Takovou společností je anarchistický komunismus. V něm najdou své úplné vyjádření nejen společenská solidarita ale i myšlenka svobodné osobnosti, přičemž rozvoj obou myšlenek je vzájemně pevně propojen.

Anarchistický komunismus pokládá za jediného tvůrce všech společenských hodnot práci - fyzickou a duševní. Práci náleží právo řídit celý hospodářský a společenský život. Anarchistický komunismus proto v žádném případě neomlouvá a nepřipouští existenci nepracujících tříd.

Pokud se tyto třídy udrží ještě souběžně s anarchistickým komunismem, ten k nim nepřijme žádné závazky. Pouze v případě, kdy se nepracující třídy rozhodnou být pracujícími a budou chtít žít ve společenském zřízení anarchistického komunismu na společných základech, pak zaujmou postavenírovné se všemi dalšími, tzn. postavení svobodných členů společnosti, kterým náleží práva této společnosti a plnění společných závazků.

Anarchistický komunismus se snaží zrušit veškeré vykořisťování a násilí proti jednotlivci i pracujícím masám. Jako svůj záměr předkládá takovou ekonomickou a sociální základnu, která umožní svést do jednoho celku veškerý hospodářský a společenský život země, zabezpečit každému jedinci stejné postavení a nabídnout maximum hmotných statků. Takovou základnou je sjednocení ve formě socializace všech výrobních prostředků a nástrojů (průmysl, doprava, půda, ložiska surovin atd.) a vytvoření orgánů lidového hospodářství na základě rovnosti a samosprávy pracujících tříd.

V rámci samosprávné společnosti pracujících anarchistický komunismus stanovuje principy rovnocennosti a rovnoprávnosti každého jedince (ne jedince „všeobecně”, ne „mystického” jedince, ne jednice – „myšlenky”).

Z principu rovnocennosti a rovnoprávnosti jedince a také kvůli tomu, že hodnota práce každého jednotlivce nemůže být změřena a zhodnocena, vyplývá hlavní sociálně-právní a ekonomický princip anarchistického komunismu: „Každý podle vlastních schopností, každému podle jeho potřeb”.

IV. Odmítnutí demokracie

Demokracie je jednou z forem buržoazně-kapitalistické společnosti.

Základem demokracie je zachování antagonistických tříd současné společnosti, tzn. práce a kapitálu - a spolupráce těchto tříd na půdě kapitalistického soukromého vlastnictví. Vyjádřením této spolupráce jsou parlament a celonárodní zastupitelská vláda.

Demokracie formálně vyhlašuje svobodu slova, tisku, sdružování a rovnost před zákonem.

Všechny tyto svobody však mají určitý podmíněný charakter: povolují se potud, pokud neodporují zájmům vládnoucí třídy, tzn. buržoazie.

Demokracie ponechává nedotknutelným princip soukromého kapitalistického vlastnictví.

Stejně tak ponechává buržoazii právo držet ve svých rukou celou ekonomiku země, všechen tisk, vzdělávání, vědu, umění, což fakticky činí buržoazii neomezeným majitelem země. Monopolní postavení buržoazie v ekonomice země ji umožňuje nastolit svou plnou neomezenou moc i v politické oblasti. Parlament i zastupitelská vláda v demokraciích jsou tedy skutečně výkonné orgány buržoazie.

Demokracie je tedy jedním z druhů buržoazní diktatury, zamaskované lživými formulacemi fiktivních politických svobod a záruk demokracie.

V. Odmítání státu a vlády

Buržoazní ideologové označují stát za orgán regulující složité sociálně-politické, občanské a společenské vztahy lidí uvnitř současné společnosti a chránící právní řád této společnosti. Anarchisté s touto definicí úplně souhlasí, dodávají pouze, že v základech právního řádu současné společnosti stojí skutečnost, jakou je zotročení většiny lidu nepatrnou menšinou, a že současný stát slouží právě této porobě.

Stát je současně organizovaným násilím buržoazie na pracujících a jejím výkonným orgánem.

Leví socialisté, a z nich konkrétně bolševici, také považují buržoazní vládu a buržoasní stát za služebníky kapitálu. Tvrdí, že moc a stát v rukou socialistických stran mohou být silným prostředkem ve věci osvobození proletariátu. Proto jsou pro socialistickou vládu a proletářský stát. Část z nich tedy stojí za převzetím moci mírnou, parlamentní cestou (což jsou sociální demokraté), část je za vybojování moci revoluční cestou (komunisté, leví socialisté-revolucionáři).

Anarchismus považuje oba tyto způsoby za zásadně chybné a škodlivé pro věc osvobození práce.

Moc byla vždy spojena s vykořisťováním a zotročováním lidových mas. Vyrůstá z tohoto vykořisťování, nebo je pro něj zřízena. Moc bez násilí a vykořisťování ztrácí půdu pod nohama.

Stát a moc berou masám iniciativu, ničí ducha tvořivosti a vychovávají je v otrocké psychologii poroby, čekání a vkládání naděje do vládních míst, do vedení. Osvobození pracujících je ale přitom možné jen během přímého revolučního boje širokých pracujících mas a jejich třídních organizací s kapitalistickým systémem.

Převzetí moci sociálně demokratickými stranami parlamentním způsobem v rámci současného zřízení ani na krok neposune věc osvobození práce vpřed už jen proto, že skutečná síla a tím i skutečná moc, zůstanou buržoazii, která třímá ve svých rukou celou ekonomiku a politiku země. Úloha socialistické moci v tomto případě sklouzne k reformám, ke zlepšení buržoazního zřízení (příklad McDonalda, sociálně demokratických stran Německa, Švédska, Belgie, které se dostaly k moci v rámci kapitalistického zřízení).

Uchopení moci pomocí sociálního převratu a zorganizování tzv. proletářského státu také nemůže posloužit věci opravdového osvobození práce. Stát, budovaný zpočátku jakoby za účelem ochrany revoluce, nevyhnutelně obroste specifickými potřebami, vlastními jen jemu, stává se cílem
sám o sobě. Nechává kolem sebe klíčit sociálně privilegované kasty, o které se opírá a násilím podřizuje masy svým potřebám a potřebám privilegovaných kast. Tímto způsobem reprodukuje základ kapitalistické moci a kapitalistického státu - násilné podrobení a násilné vykořisťování mas (příklad dělnicko-rolnického státu bolševiků).

VI. Úloha mas a úloha anarchistů v sociálním boji a sociální revoluci

Vedoucí silou sociálního převratu jsou dělnická třída měst, rolníci a částečně i pracující inteligence.

Pozn.: Pracující inteligence, i když je podobná venkovským nádeníkům a městskému proletariátu, tj. je vykořisťovanou třídou, je však kvůli ekonomickým privilegiím, které buržoazie poskytuje některým jejím součástem, více rozvrstvena nežli dělníci a rolníci. V prvních dnech sociální revoluce proto budou moci být aktivními činiteli jen nejméně zabezpečené vrstvy inteligence.

Úloha mas v sociální revoluci a socialistické výstavbě se důsledně liší od té, kterou jim přisuzují vládnoucí strany. Zatímco bolševismus a jemu příbuzné proudy mají za to, že pracující masy jsou nositelem pouze revolučně-destruktivních instinktů, protože nejsou schopné revolučně-tvořivé činnosti, v důsledku čehož tuto tvořivou činnost mají převzít lidé, soustředění ve vládě nebo v ústředním výboru strany, anarchisté se naopak domnívají, že pracující mají obrovské tvořivé možnosti a snaží se o odstranění překážek, zabraňujících jejich projevení.

Za hlavní překážku v tomto směru anarchismus považuje stát, který uzurpoval všechna práva lidí a odebral jim téměř všechny společenské a hospodářské funkce.

Stát nesmí odumřít až někdy v budoucí společnosti. Musí byt zničen pracujícími v první den jejích vítězství a nesmí být znovu oživen v žádné jiné podobě. Jeho místo zaujme systém samosprávných výrobně-spotřebitelských organizací pracujících, sjednocených na federativním základě. Tento systém vylučuje jak zorganizování vlády, tak diktaturu té či jiné strany.

Ruská revoluce 1917 naznačila pravě takový směr sociálně-osvobozeneckého procesu. Vytvořila systém dělnických a rolnických rad a továrních-podnikových výborů. Žalostnou chybou z její strany bylo to, že včas nelikvidovala státní organizaci moci, nejprve moc Prozatímní vlády a poté vládu bolševiků. Bolševici, disponující důvěrou dělníků a rolníků, zreorganizovali buržoazní stát v souladu s okamžitými podmínkami, a proto tímto státem zabili výtvor revolučních mas - svobodné zřízení rad a továrních-podnikových výborů, které naznačovaly první kroky bezstátní výstavby.

Činnost anarchistů se dělí na dvě období - na období předrevoluční a období revoluční. V obou případech anarchisté mohou splnit svou úlohu jen v podobě organizované síly, která přesně ví, jaké jsou cíle jejího boje, a rovněž jaká je cesta, vedoucí k jejich uskutečnění.

V předrevolučním období je základním úkolem Všeobecného anarchistického svazu příprava dělníků a rolníků na sociální převrat.

Odmítnutím formální (buržoazní) demokracie, odmítnutím vlády a státu, umocněním úplného osvobození práce, anarchismus maximálně zpřísňuje principy tvrdého třídního boje, rozvíjí v lidech revoluční třídní sebeuvědomění a revoluční třídní nesmiřitelnost.

Anarchistická výchova lidu se musí vést v duchu třídní nesmiřitelnosti, protidemokratičnosti, protistátnosti, v duchu myšlenek anarchického komunismu. Pouhá výchova ale není dostačující. Je zapotřebí také určitá anarchistická organizovanost mas. Za účelem jejího uskutečnění se musí pracovat ve dvou směrech - v rovině výběru a seskupování revolučních dělnicko-rolnických sil na myšlenkovém základě anarchismu (ideové anarchistické organizace) a v rovině seskupování revolučních dělníků a rolníků na výrobním a spotřebitelském základě (revoluční výrobní organizace dělníků a rolníků, svobodná dělnicko-rolnická družstva a jiné).

Dělnická třída a rolnictvo, organizováno na výrobní a spotřebitelské základně a prodchnuté ideologií revolučního anarchismu, jsou základními opěrnými body sociální revoluce a čím více anarchistického uvědomění a anarchistické organizovanosti bude vneseno do jejích prostředí nyní, tím více anarchistického směřování, anarchistické stálosti a anarchistické tvořivosti jimi bude objeveno v období revoluce.

Co se týče dělnické třídy Ruska, tak ta v sobě po osmi letech diktatury bolševiků, kteří zmrazili přirozené tvořivé potřeby mas a nejlépe předvedli skutečnou podstatu každé vlády, skrývá obrovský potenciál vytvoření masového anarchistického a anarchosyndikalistického hnutí. Organizovaní pracovníci anarchismu musí neprodleně všemi svými silami a možnostmi vyjít vstříc těmto potřebám a možnostem a nedovolit, aby zdegenerovaly do menševismu.

Stejně tak bez prodlení a úplně anarchisté musí poskytnout své síly na organizování chudých rolníků, utlačovaných vládou, hledajících určité východisko a skrývajících v sobě obrovský revoluční potenciál.

Role anarchistů v revolučním období se také nemůže omezit pouze na propagaci hesel a myšlenek anarchismu.

Život skýtá nejen arénu propagace těch či jiných myšlenek, ale ve stejné míře arénu boje, strategie a úsilí těchto myšlenek ujmout se vedení. Anarchismus musí být více než která jiná myšlenka vedoucí myšlenkou v sociální revoluci, neboť sociální revoluce dospěje k úplnému osvobození práce pouze na základě myšlenek anarchismu.

Vedoucí postavení anarchistických myšlenek v revoluci současně znamená, aby anarchisté ideově řídili probíhající události. Není ale nutné zaměňovat toto řízení s politickým vedením vládnoucích stran, které nakonec přechází ve státní řízení.

Anarchismus nesměřuje k uchopení politické moci, k diktatuře. Jeho hlavním cílem je pomoci masám vykročit na správnou cestu socialistického převratu a socialistické výstavby. Masám ale nestačí vkročit na cestu sociální revoluce. Je také zapotřebí udržet směr revoluce a její cíl - zničení kapitalistické společnosti ve jménu společnosti svobodných pracujících. Jak ukázaly zkušenosti Ruské revoluce 1917, je tento úkol nelehký, především v důsledku existence mnoha politických stran, které se snaží hnutí navést opačným směrem, než je sociální revoluce.

I když v sociálních hnutích masy žijí hluboce anarchistickými tendencemi a hesly, tyto tendence a hesla jsou přesto rozptýleny. Nejsou spojeny do jednotného systému, a proto nemají takovou organizovanou vedoucí ideovou sílu, která je nevyhnutelná pro uchování anarchistického směru a anarchistického cíle sociální revoluce. Touto myšlenkovou řídící silou může být pouze ideový kolektiv, zvláště vybraný masami. Takovým kolektivem budou organizované anarchistické síly a organizované anarchistické hnutí.

Myšlenkové a praktické povinnosti anarchistického kolektivu, tzn. Všeobecného anarchistického svazu, jsou během revoluce značné.

Svaz bude muset projevit iniciativu a naplno se účastnit všech oblastí sociální revoluce: oblasti směrování a charakteru revoluce, oblasti občanské války a ochrany revoluce, oblasti pozitivních úkolů revoluce, v otázce nové výroby, spotřeby, půdy atd.

Na všechny tyto a spoustu dalších otázek lid potřebuje od anarchistů jasné a přesné odpovědi. Když anarchisté vystoupí s myšlenkou anarchistické revoluce a anarchistického uspořádání společnosti, jsou povinni na všechny tyto otázky poskytnout přesnou odpověď, spojit řešení těchto otázek s celkovou myšlenkou anarchismu a věnovat všechno své úsilí jejich uskutečnění v životě.

V tomto případě Všeobecný anarchistický svaz a anarchistické hnutí plní svou úplnou myšlenkově řídící úlohu v sociální revoluci.

[VII.] Přechodné období

Pod pojmem přechodné období sociálně-politických stran se rozumí určitá fáze života lidu, charakterizující odtržení od starého zřízení a vytvoření nového ekonomického a politického systému, který však ještě neobsahuje úplné osvobození pracujících.

V tomto smyslu všechny minimální programy sociálně-politických stran, například demokratický program oportunistických socialistů nebo program komunistů o „diktatuře proletariátu“, jsou programy přechodného období.

Podstatnou stránkou těchto minimálních programů je to, že považují za nemožné úplné splnění ideálů pracujících - nezávislost, svobodu a rovnost - a zachovávají celou řadu institucí kapitalistického systému: princip státního donucování, soukromé vlastnictví výrobních prostředků, nájmy a mnoho dalších, závislých na tom, jakým účelům je podřízen ten či onen program politických stran.

Anarchisté byli vždy zásadními odpůrci podobných programů, shledávajíce, že samotné vytvoření přechodných systémů, princip vykořisťování a donucování mas, udržované těmito systémy, jistě povedou k nárůstu nového otroctví.

Namísto politických minimálních programů anarchisté vždy hájili pouze sociální revoluci, odnímající kapitalistické třídě politická a ekonomická privilegia a předávající výrobní prostředky a všechny funkce společensko-ekonomického života do rukou pracujících.

Anarchisté dodnes setrvávají na této pozici.

Myšlenka přechodného období, podle které ze sociální revoluce musí výsledně vzejít nikoli anarchistická společnost, ale nějaké „X”, nesoucí v sobě prvky a přežitky starého kapitalistického systému, je protianarchistická již ve své podstatě. Skrývá v sobě nebezpečí upevnění a rozvoje těchto prvků do jejich původních rozměrů a obrátí události zpět.

Jasným příkladem toho je režim zřízený bolševiky v Rusku, režim „diktatury proletariátu”, který podle přesvědčení bolševiků musí být pouhopouhým přechodným stupněm k úplnému komunismu, ale který ve skutečnosti vedl k znovuzrození třídní společnosti, na jejímž dně zůstali stejně jako předtím dělníci a nejchudší rolníci.

Těžiště výstavby anarchistické společnosti nespočívá v tom, že každé osobě bude v první den revoluce poskytnuta neomezená svoboda uspokojení svých potřeb, ale v tom, že se vybojuje sociální základna pro tuto společnost a stanoví se principy mezilidských vztahů. Otázka většího či menšího materiálního dostatku není otázkou zásadní, ale technickou.

Základní princip, na němž se vybuduje nová společnost, který naplní obsah této společnosti a který v žádném měřítku nelze omezovat, spočívá v rovnosti vztahů, svobodě a nezávislosti pracujících. Tento princip je tím prvním hlavním požadavkem mas, v jehož jménu povstanou v sociální revoluci.

Jedno nebo druhé - buď sociální revoluce skončí porážkou pracujících - v tom případě bude třeba znovu se připravovat k boji, k novému útoku na kapitalistický systém - nebo skončí vítězstvím pracujících a ti opanují pozice samosprávy půdy, výroby a společenských funkcí a přikročí k výstavbě svobodné společnosti.

To bude počátek výstavby anarchistické společnosti, který když započne, bude pokračovat nepřetržitě dál, sílit a zdokonalovat se.

Ovládnutí výrobních a společenských funkcí pracujícími tedy vyznačí viditelnou hranici mezi obdobím státnosti a obdobím bezstátnosti.

Aby se anarchismus stal praporem bojujících mas a sociálně-revolučního období, nesmí skrývat své základní principy, přizpůsobovat svůj program přežitkům starého, oportunistickým tendencím přechodných systémů a období, ale právě naopak - maximálně je rozvíjet a vyzdvihovat.

[VIII.] Anarchismus a syndikalismus

Postavení anarchistického komunismu vůči syndikalismu a naopak považujeme za uměle vykonstruované, zbavené podstaty a smyslu.

Pojmy komunismus a syndikalismus náleží do dvou odlišných rovin. Tehdy, když komunismus, tj. svobodná společnost sobě rovných pracovníků, je cílem anarchistického boje, tak syndikalismus, tj. revoluční odborové dělnické hnutí, je pouze jednou z forem revolučního třídního boje.

Revoluční syndikalismus, který sjednocuje dělnictvo na profesním základě, jako každé odborové hnutí, zároveň nemá vlastní určitou ideologii, není světonázorem, odpovídajícím na všechny složité sociálně-politické otázky současnosti. Ustavičně se v něm odráží ideologie jednotlivých politických uskupení, v závislosti na tom, které z nich provádí nejintenzivnější práci v jeho řadách.

Z uvedeného vyplývá náš postoj k revolučnímu syndikalismu. I bez předběžného zodpovězení otázky úlohy revolučních syndikátů v druhý den revoluce, tj. budou-li organizátory veškeré nové výroby nebo postoupí-li tuto úlohu dělnickým radám či závodním výborům, shledáváme, že do revolučního syndikalismu jako jedné z forem revolučního hnutí pracujících anarchisté musí vstoupit.

Nyní otázka nespočívá až tak v tom, mají-li anarchisté vstupovat do revolučního syndikalismu či nikoli, jako spíše v tom, jak a s jakými cíli do něj vstoupit.

Celé předchozí období až po současnost, kdy se anarchisté zapojovali do revolučního syndikalistického hnutí jako individuální pracovníci a individuální hlasatelé, považujeme za období soukromnického vztahu k dělnickému odborovému hnutí.

Anarchosyndikalismus, který se snaží upevnit anarchistickou ideologii v levém křídle revolučního syndikalismu cestou budování syndikátů anarchistického typu, je krokem kupředu v tomto směru, ale soukromničení nepřekonává. Anarchosyndikalismus nedává záležitost anarchizování syndikalistického hnutí do nevyhnutelného spojení s organizováním anarchistických sil vně tohoto hnutí. Ale pouze při existenci takového spojení je možné anarchizování revolučního syndikalismu a odvrácení odchylek směrem k oportunismu.

Vzhledem k tomu, že revoluční syndikalismus je pouze odborovým hnutím pracujících, nemajícím určitou sociálně-politickou ideologii - a proto je nemohoucí samostatného řešení sociálního problému - považujeme za úkol anarchistů, zapojených do řad tohoto hnutí, rozvíjet v něm anarchistickou ideologii, myšlenkové vedení s cílem jeho přeměny v aktivní armádu sociální revoluce. Je třeba vždy mít na paměti, že když se syndikalismu nedostane podpory od anarchistické ideologie, tak si chtě nechtě najde oporu v ideologii jakékoli státní politické strany.

Francouzský syndikalismus, který kdysi zářil anarchistickými hesly a anarchistickou taktikou, se posléze dostal pod vliv komunistů a z větši části pravicových oportunistických socialistů, je toho do očí bijícím příkladem.

Úloha anarchistů v řadách revolučního odborového hnutí může být ale splněna jen v případě, když tam bude jejich činnost úzce spjata a zkoordinována s činností anarchistické organizace zvenčí syndikátu. Řečeno jinými slovy, musíme vstoupit do revolučního odborového hnutí jako organizovaná síla, odpovědná za práci v syndikátech před celou anarchistickou organizací a řízená touto organizací.

Neomezujíce se pouze na budování anarchistických syndikátů, musíme se snažit ideově působit na celý revoluční syndikalismus ve všech jeho formách (Industrial Workers of the World - IWW, ruské odbory atd.). Toho můžeme dosáhnout, přistoupíme-li k této úloze dobře organizovaným anarchistickým kolektivem, ne drobnými soukromnickými skupinkami, které ještě ke všemu nemají mezi sebou organizační spojení a myšlenkovou koordinaci.

Závodní anarchistické skupiny, pracující na vybudování anarchistických syndikátů, vedoucí boj v revolučních syndikátech o převahu anarchistické ideologie v syndikalismu a za myšlenkové vedení v nich, nasměrované ve své činnosti společnou anarchistickou organizací, k níž náleží - to je podstata a forma anarchistického vztahu k revolučnímu syndikalismu a jemu příbuzným revolučním odborovým hnutím.

 


On to Konstruktivní cást

Back to Index


Return to The Nestor Makhno Archive