Boj proti státu

Nestor I. Machno

Fakt, že moderní stát je organizovanou formou nadvlády, založené na svévoli a násilí proti sociálnímu prostředí námezdně pracujících, je nezávislý na tom, zda se jedná o stát „buržoazní“ či „proletářský“. Stát spočívá na represivním centralismu, povstávajícím z přímého násilí menšiny vůči většině. Aby posílil a vynutil legitimitu svého systému, stát se neuchyluje pouze k otevřenému násilí a korupci, ale rovněž i k mocné zbrani psychologického nátlaku. S pomocí obdobných prostředků je nepočetná skupina politiků schopna psychologicky utlačovat celou společnost a zvláště masy námezdně pracujících, jejichž jednání modeluje tak, aby se vyhýbalo přemýšlení o státu jako institucionalizovanému otroctví.

Musí tedy být dostatečně jasné, že pokud chceme bojovat proti organizovanému násilí moderního státu, musíme třímat v rukou mocné zbraně, odpovídající velikosti našeho úkolu.

Dosud byly metody sociální akce, přijaté revoluční třídou námezdně pracujících v boji proti svým utlačovatelům a vykořisťovatelům – Státu a Kapitálu – sice v souladu s anarchistickými myšlenkami, ale nepostačily k dosažení úplného vítězství.

V Historii se již stalo, že námezdně pracující porazili Kapitál, ale jejich vítězství jim proklouzlo mezi prsty, protože se objevila nová státní moc a sloučila zájmy soukromého kapitálu a státního kapitalismu ve prospěch porážky námezdně pracujících.

Zkušenost z Ruské revoluce jasně odhalila naše nedostatky ve vztahu k výše zmíněné skutečnosti. Nesmíme na ně zapomenout, ale naopak bychom se měli odhodlat k jejich zřetelnému pojmenování.

Můžeme klidně připustit, že náš boj proti Státu během Ruské revoluce byl pozoruhodný, i přesto, že naše řady byly zachváceny dezorganizací – pozoruhodný především kvůli zničení oné nechvalně proslulé instituce.

Náš boj byl naopak bezvýznamný ve vztahu k vybudování svobodného zřízení námezdně pracujících a navazujících sociálních struktur, které mohly zajistit jeho rozkvět mimo dosah státní moci a jejích represivních institucí.

Skutečnost, že jsme my, anarchokomunisté nebo anarchosyndikalisté, nebyli schopni předvídat následný průběh Ruské revoluce a nezdařilo se nám včas a rychle vytvořit nové formy společenského života, vedla mnoho našich skupin a organizací ke staré známé nerozhodnosti v otázkách politické a sociální strategie revolučního boje.

Pokud se chceme v budoucnu vyvarovat stejných chyb tváří v tvář revoluční situaci a pokud si chceme udržet myšlenkovou a praktickou soudržnost naší organizační linie, musíme především nejprve sloučit všechny naše síly do jednoho aktivního kolektivu a bez váhání definovat konstruktivní koncepci ekonomických, sociálních, lokálních a teritoriálních prvků naší teorie (svobodných sovětů) a zvláště široce vylíčit jejich základní revoluční úkoly v boji proti státu. Současný život a Ruská revoluce si to žádá.

Ti, kteří se vrhli do práce jako řadoví členové mas dělníků a rolníků a na vlastní kůži zažili jejich vítězství i porážky, musí bezpochyby dojít ke stejnému závěru a především ke zhodnocení, že náš boj proti státu musí pokračovat, dokud stát nebude bezezbytku zlikvidován. Uvědomí si také, že nejtěžší břemeno v tomto boji ponesou na svých bedrech revoluční ozbrojené síly.

Je klíčové, aby akce revolučních ozbrojených sil byly provázány se sociální a ekonomickou základnou, v  jejímž rámci se budou pracující lidé organizovat již od prvních dnů revoluce, aby tak mohla být mimo dosah jakýchkoli státních struktur uvedena v život jejich naprostá samospráva.

Od této chvíle musí anarchisté zaměřit svoji pozornost na zmíněný aspekt revoluce. Anarchisté musí dojít k přesvědčení, že hodnostáři a stoupenci státní moci nemohou být svrženi jinak, než pomocí velké revoluční armády nebo značného počtu lokálních partyzánských oddílů. Tímto způsobem nastolíme podmínky, aby mohli námezdně pracující, stojící za revolucí, za sebou spálit všechny mosty a zaměřit se na konečný proces vybudování nové sociálně-ekonomické základny.

Stát se přesto bude schopen udržet v několika malých enklávách a všemožně zkomplikovat námezdně pracujícím jejich cestu k novému životu, zpomalit tempo růstu a harmonického rozvoje nových mezilidských vztahů, založených na úplné emancipaci.

Konečná a naprostá likvidace Státu se může uskutečnit pouze tehdy, pokud se boj námezdně pracujících bude odehrávat pokud možno co nejvíce podle anarchistických zásad a námezdně pracující sami určí způsoby své sociální akce. Tyto způsoby by na sebe měly vzít podobu orgánů sociální a ekonomické samosprávy, formu „antiautoritářských sovětů“. Revoluční námezdně pracující a jejich předvoj – anarchisté – musí analyzovat podstatu a strukturu těchto sovětů a předem určit jejich revoluční funkce. Především na tom závisí, zda dojde k pozitivnímu vývoji a rozvoji anarchistických myšlenek v řadách těch, kteří sami dokončí likvidaci státu, aby mohli vybudovat svobodnou společnost.

„Dělo truda“ 17, říjen 1926, str. 5-6

Next Section

Index

Return to The Nestor Makhno Archive