O
revoluční disciplíně
Nestor I. Machno
Někteří
soudruzi mi položili následující otázku: co si myslím o revoluční
disciplíně? Odpovím.
Chápu
revoluční disciplínu jako sebedisciplínu jednotlivce, zasazenou do
kontextu jasně charakterizované kolektivní aktivity, stejně závazné
pro všechny.
Výše
řečené by se mělo stát odpovědnou politickou linií všech
členů daného kolektivu a vést k přísnému souladu mezi
teorií a praxí.
Bez
vnitroorganizační disciplíny neexistuje žádná možnost provádět
jakoukoli revoluční činnost. V nepřítomnosti disciplíny
nemůže existovat revoluční předvoj, protože v tomto případě
by zjistil, že jeho aktivita je naprosto chaotická a neschopná vyhodnotit naléhavé
úkoly dané chvíle nebo se chovat v souladu s rolí iniciátora, jak
od něj očekávají masy.
Pokládám
si tuto otázku na pozadí úvah a zkušeností, plynoucích z uvědomělé
revoluční činnosti. Co se mne týče, beru ji jako svoji základní
zkušenost, zrozenou z Ruské revoluce, jejíž charakter byl v mnoha
ohledech zásadně anarchistický.
Pokud
by anarchisté byli bývali pevně spojeni v organizačním slova
smyslu a poslušni ve svých akcích dobře definované disciplíny, neutrpěli
by takovou porážku. Protože ale anarchisté „všech možných přesvědčení
a tendencí“ nepředstavovali (a to ani dokonce v rámci jednotlivých
skupin) homogenní kolektiv s jasně definovanou politickou linií,
nebyli právě z tohoto důvodu schopni správné politické a
strategické rozvahy, jak si to vyžadovaly revoluční okolnosti.
Dezorganizace je odsoudila k politické impotenci a rozdělila je na dvě
kategorie: první, složenou z těch, kteří se vrhli do
systematického zabírání majetku buržoazie v němž se zabydleli a
užívali si komfortu. Jsou to ti, pro něž mám termín „turisté“,
nejrůznější anarchisté, poflakující se od města k městu
ve víře, že natrefí na nějaké místo, kde by mohli po nějaký
čas žít v klidu a ústraní, užívat si času a válet se tak
dlouho, dokud bylo možné pohodlně a snadno přežívat.
Druhá
kategorie se skládala z těch, kteří přervali všechna
spojení s anarchismem (přestože se teď několik z nich
snaží vydávat za jediné představitele revolučního anarchismu v SSSR)
a rychle se vyšvihli do pozic, nabídnutých jim bolševiky, to vše dokonce i
ve chvíli, kdy vláda stavěla ke zdi anarchisty, kteří zůstali
věrní svému revolučnímu přesvědčení a odsuzovali
bolševickou zradu.
Ve
světle těchto skutečností je snad dostatečně zřetelné,
proč nemohu mlčet k současné vlně lehkomyslnosti a
bezstarostnosti v našich kruzích.
Za
prvé to znemožňuje ustavit uvědomělý anarchistický kolektiv,
který by anarchistům umožnil zaujmout v revolučním procesu místo
jim náležející a za druhé vede k situaci, kdy sice můžeme
bombasticky řečnit a přemýšlet o velkých ideách, ale když přijde
čas na akci, vytratíme se stranou.
Proto
hovořím o anarchistické organizaci, spočívající na principu
bratrské disciplíny. Podobná organizace by vedla k dosažení zásadního
porozumění mezi všemi živoucími silami revolučního anarchismu a
pomáhala by mu, aby zaujal příslušné místo v boji Práce proti
Kapitálu.
Jedině
tak si mohou anarchistické myšlenky získat masy přívrženců a
nezajít na úbytě. Pouze hloupí a nezodpovědní mluvkové mohou zásadně
odmítnout podobné organizační uspořádání.
Organizační
zodpovědnost a disciplína by neměly jít proti sobě, jsou to
totiž dva doprovázející se soudruzi praxe sociálního anarchismu.
„Dělo
truda“ 7-8, prosinec 1925-leden 1926, str. 6
Return to The Nestor Makhno Archive