O revoluční disciplíně

Nestor I. Machno


Někteří soudruzi mi položili následující otázku: co si myslím o revoluční disciplíně? Odpovím.

Chápu revoluční disciplínu jako sebedisciplínu jednotlivce, zasazenou do kontextu jasně charakterizované kolektivní aktivity, stejně závazné pro všechny.

Výše řečené by se mělo stát odpovědnou politickou linií všech členů daného kolektivu a vést k přísnému souladu mezi teorií a praxí.

Bez vnitroorganizační disciplíny neexistuje žádná možnost provádět jakoukoli revoluční činnost. V nepřítomnosti disciplíny nemůže existovat revoluční předvoj, protože v tomto případě by zjistil, že jeho aktivita je naprosto chaotická a neschopná vyhodnotit naléhavé úkoly dané chvíle nebo se chovat v souladu s rolí iniciátora, jak od něj očekávají masy.

Pokládám si tuto otázku na pozadí úvah a zkušeností, plynoucích z uvědomělé revoluční činnosti. Co se mne týče, beru ji jako svoji základní zkušenost, zrozenou z Ruské revoluce, jejíž charakter byl v mnoha ohledech zásadně anarchistický.

Pokud by anarchisté byli bývali pevně spojeni v organizačním slova smyslu a poslušni ve svých akcích dobře definované disciplíny, neutrpěli by takovou porážku. Protože ale anarchisté „všech možných přesvědčení a tendencí“ nepředstavovali (a to ani dokonce v rámci jednotlivých skupin) homogenní kolektiv s jasně definovanou politickou linií, nebyli právě z tohoto důvodu schopni správné politické a strategické rozvahy, jak si to vyžadovaly revoluční okolnosti. Dezorganizace je odsoudila k politické impotenci a rozdělila je na dvě kategorie: první, složenou z těch, kteří se vrhli do systematického zabírání majetku buržoazie v němž se zabydleli a užívali si komfortu. Jsou to ti, pro něž mám termín „turisté“, nejrůznější anarchisté, poflakující se od města k městu ve víře, že natrefí na nějaké místo, kde by mohli po nějaký čas žít v klidu a ústraní, užívat si času a válet se tak dlouho, dokud bylo možné pohodlně a snadno přežívat.

Druhá kategorie se skládala z těch, kteří přervali všechna spojení s anarchismem (přestože se teď několik z nich snaží vydávat za jediné představitele revolučního anarchismu v SSSR) a rychle se vyšvihli do pozic, nabídnutých jim bolševiky, to vše dokonce i ve chvíli, kdy vláda stavěla ke zdi anarchisty, kteří zůstali věrní svému revolučnímu přesvědčení a odsuzovali bolševickou zradu.

Ve světle těchto skutečností je snad dostatečně zřetelné, proč nemohu mlčet k současné vlně lehkomyslnosti a bezstarostnosti v našich kruzích.

Za prvé to znemožňuje ustavit uvědomělý anarchistický kolektiv, který by anarchistům umožnil zaujmout v revolučním procesu místo jim náležející a za druhé vede k situaci, kdy sice můžeme bombasticky řečnit a přemýšlet o velkých ideách, ale když přijde čas na akci, vytratíme se stranou.

Proto hovořím o anarchistické organizaci, spočívající na principu bratrské disciplíny. Podobná organizace by vedla k dosažení zásadního porozumění mezi všemi živoucími silami revolučního anarchismu a pomáhala by mu, aby zaujal příslušné místo v boji Práce proti Kapitálu.

Jedině tak si mohou anarchistické myšlenky získat masy přívrženců a nezajít na úbytě. Pouze hloupí a nezodpovědní mluvkové mohou zásadně odmítnout podobné organizační uspořádání.

Organizační zodpovědnost a disciplína by neměly jít proti sobě, jsou to totiž dva doprovázející se soudruzi praxe sociálního anarchismu.

„Dělo truda“ 7-8, prosinec 1925-leden 1926, str. 6


Next Section

Index


Return to The Nestor Makhno Archive