K
desátému výročí vzniku machnovského povstaleckého hnutí na Ukrajině
Jak
všichni víme, vedla podlá zrada myšlenek Velkého října bolševickou
stranou a její „revoluční a proletářskou“ vládou, která
dostala pod svoji kontrolu celou zemi, k uzavření hanebného míru s německým
císařem Vilémem II. a rakouským císařem Karlem. Poté byl na domácí
frontě rozpoután ještě nechutnější boj především proti
anarchismu a pak proti levým eserům a socialismu všeobecně. V červnu
1918 jsem se na naléhání Sverdlova, tehdejšího předsedy Všeruského výkonného
výboru sovětů, sešel v Kremlu s Leninem. Na základě
mého mandátu jako hlavy Revolučního obranného výboru guljajpolského
regionu, jsem Lenina informoval o nerovném boji, vedeném na Ukrajině
revolučními silami proti rakousko-uherským vetřelcům a jejich
spojencům z Ukrajinské centrální rady. Diskutovali jsme na toto téma
a on, poté, co si povšiml mé zarputilé rolnické oddanosti věci
revoluce a anarchistických myšlenek v ní zahrnutých, mě ujistil,
že sovětská vláda zahájila v městských centrech revoluce boj
nikoli proti anarchismu jako takovému, ale spíše proti banditům, vydávajícím
se za anarchisty.
„Naše
bolševická strana a já osobně budeme vždy schopni najít společnou
řeč s výhledem na vybudování společné revoluční
fronty s anarchisty, zapojenými do organizovaných revolučních
aktivit, například s těmi, o nichž jste hovořil. To se však
vůbec netýká společenských zrádců – skutečných nepřátel
opravdového osvobození proletariátu a chudého rolnictva. Vzhledem k nim
bude můj přístup neoblomný - jsem jejich nepřítel.“
S takovou
úrovní vychytralosti a pokrytectví, jakou při této příležitosti
projevil Lenin, se zřídkakdy setkáte i u profesionálního politika. V oné
chvíli totiž bolševici už zorganizovali represe proti anarchismu s jasným
úmyslem zdiskreditovat ho v očích veřejnosti. Leninův bolševismus
prohlásil za nežádoucí jakékoli svobodné revoluční organizace.
Anarchismus pro něj stále ještě představoval určitou
hrozbu. Pokud by se naučil jednat organizovaným a přísně
politicky soudržným způsobem v širokých masách dělníků
a rolníků, aby je v politickém a strategickém smyslu navedl na vítěznou
cestu, anarchismus by sám o sobě mohl soustředit všechny zdravé a
revoluci zcela oddané prvky z celé země a dalo se předpokládat,
že by prostřednictvím boje učinil všechny myšlenky svobody,
rovnosti a svobodné práce živoucí skutečností.
Poznamenejme,
že vzhledem k socialistům bylo Leninovo chování stejně urážlivé…
Ofenzíva bolševické vlády proti anarchismu a socialismu v daný moment
prokázala velkou službu zahraničním kontrarevolucionářům,
jejichž jednotky snadno pronikaly do revolučního území na Ukrajině
a rychle vytlačovaly všechny revoluční bojové oddíly vedené
anarchisty, esery nebo dokonce i odpadlými bolševiky.
Díky
zmíněné odporné zradě bolševických vůdců byla
kontrarevoluce rychle schopna přerušit veškeré revoluční svazky
mezi městy a vesnicemi na Ukrajině a pak zahájit masové represe. Tímto
způsobem se ukrajinská revoluce naprosto neočekávaně ocitla s krkem
v oprátce svých nepřátel a v první fázi byla takřka úplně
potlačena.
Byly
to temné dny plné krve a hrůzy. Na základě dohody s Centrálními
mocnostmi bolševičtí vůdci evakuovali z Ukrajiny všechny dobře
vyzbrojené a disciplinované revoluční oddíly složené z ruských
dělníků. Stalo se to právě ve chvíli, kdy byli ukrajinští námezdně
pracující uboze ozbrojeni, takřka bez výstroje a nevyhnutelně šli
na jistou porážku místo svých ruských bratrů. Nepřátelům
revoluce se prostě nemohli v žádném případě postavit na
odpor. Na několika místech se srazili v krvavých šarvátkách s představiteli
bolševické vlády, upírajícím jim vstup do země s jejich zbraněmi.
Tehdy se vše zdálo ztraceno, protože poté, když se revoluční rolníci,
sjednocení okolo anarchokomunistické skupiny v Guljaj Pole a rozptýleni
v početných skupinách a oddílech, pokusili stáhnout do Ruska, tak
poznali, že tam revoluce stále probíhá a mohla by jim klidně pomoci
znovu nabrat síly, které potřebovali k novému boji proti
kontrarevolučním vetřelcům. V tomto stadiu revoluce už ale
bylo naneštěstí naprosto zřetelné, že bolševické vedení se
obrací proti všemu zdravému a revolučnímu v masách námezdně
pracujících, systematicky ožebračovaných ve prospěch stranických
privilegií a za nimi prosvítající kontrarevoluce na postupu. Na přístupech
k Taganrogu bolševická vláda připravila léčky na nezávislé
revoluční skupiny a oddíly, aby je odzbrojila. Tyto okolnosti vedly naše
síly z hrdého revolučního regionu Guljaj Pole k rozptýlení
se do malých skupin. Některé se pokusily tajně vrátit domů,
ale jiné se rovněž ve skrytu sešly v Taganrogu, aby rozhodly co dále.
V Taganrogu
jsem byl skupinou shromážděných soudruhů pověřen, abych
společně s Věrtelnikovem uspořádal konferenci. Zahájili
jsme jednání. Rezoluce byly krátké, ale šly k věci a žádný z účastníků
nechtěl pokračovat v ústupu. S výjimkou mne, Věrtelnikova
a třech dalších soudruhů, se všichni ostatní rozhodli vrátit se
do boje a s maximální opatrností zahájit ilegální práci mezi rolníky.
Moji čtyři kolegové a já jsme byli konferencí pověřeni
strávit dva nebo tři měsíce v Moskvě, Petrohradu a Kronštadtu,
seznámit se s postupem revoluce v jejích centrech a vrátit se před
začátkem července do oblastí, které byly vybrány jako základny
pro vytvoření revolučních obranných praporů, postavených s jasným
záměrem nejen bojovat, ale především zvítězit.
Na
rozdíl od svých soudruhů jsem se stihl vrátit na Ukrajinu včas.
Rakousko-uherské oddíly a jejich loutka, hejtman Skoropadskij, si v politické
a ekonomické rovině dělali doslova co se jim zlíbilo. Našel jsem
pouze několik svých starých soudruhů. Většina byla zabita nebo
čekala ve vězení na popravu. Hluboce přesvědčen o
nezbytnosti splnění úkolu, kterým mě pověřila taganrogská
konference, kontaktoval jsem místní rolníky, abych mezi nimi vybral osoby
schopné cele se oddat našemu boji. Setkal jsem se s množstvím rolnických
mužů a žen, jimž jsem měl již dříve možnost přiblížit
své myšlenky. S jejich pomocí jsem objevil stopy jistých soudruhů,
kteří unikli zátahům a masakrům ze strany rakousko-uherských
sil a jiných vrahů revoluce a stále byli odhodláni postavit se na odpor.
Nečekali jsme na návrat zbytku našich soudruhů z Ruska,
nenechali jsme se odradit riziky spojenými s návštěvami vesnic, do
nichž neustále směřovaly nájezdy a pátrací operace okupantů
a jejich spojenců, často následované zatýkáním a popravami našich
nejaktivnějších soudruhů a podařilo se nám rychle založit a
zprovoznit organizační síť – vytvořenou pro přípravu
revolučního povstání rolnických mas proti Hejtmanovi a jeho feudálně-agrárnímu
režimu i jeho ochráncům – rakousko-uherským a německým oddílům.
Tehdy jsem říkali zhruba následující:
„Rolníci,
dělníci a také vy, pracující inteligence! Podporujte znovuzrození a
rozvoj revoluce jako nejspolehlivější zbraně v boji proti Kapitálu
a Státu! Podpořte vytvoření a upevnění svobodné společnosti
námezdně pracujících již za vašeho života jako našeho společného
cíle! Musíte se sami začít organizovat, počínaje partyzánskými
bojovými oddíly a prapory složenými z vašich řad a pak povstat,
svrhnout Hejtmana a rakousko-uherského císaře – ty, kteří proti vám
vyslali své barbarské kontrarevoluční armády – a za každou cenu
porazit tyto vrahy revoluce a svobody…“
Masy
námezdně pracujících nám naslouchaly a porozuměly. Vesnice a vesničky
daleko od Guljaj Pole vypravily své delegáty, hledající způsob, jak se
připojit k anarchistické skupině. Ti potom poslali jednoho svého
člověka zpět kvůli dalším diskusím k přípravě
povstání. Tehdy jsem cestoval sám nebo se dvěma či třemi
soudruhy a účastnil se tajných setkání s rolníky z těchto
vesnic a okresů. Po dvou měsících náročné a zarputilé
propagandy a organizačního úsilí místních rolníků naše
guljajpolská anarchokomunistická skupina poznala, že už za ní stojí celý
zástup pracujících, připravených ji následovat, mezi nimi mnoho
ozbrojených vzbouřenců, rozhodnutých skoncovat s ekonomickou a
politickou svévolí Hejtmana a rakousko-německých junkerů.
Vzpomínám
si, že jednou delegáti z již zorganizovaných jednotek strávili celý týden
pročesáváním naší oblasti, aby se se mnou setkali. Byl jsem člověkem,
kterého buržoazie a rakousko-německé velitelství z hloubi duše
nenávidělo. Cestoval jsem od vesnice k vesnici ve společnosti
dvou nebo tří soudruhů a pokračoval ve své organizační
kampani. Delegátům se nakonec podařilo spojit se se mnou a jménem
lidí, kteří je vyslali, mě požádali, abych již neoddaloval zahájení
všeobecného ozbrojeného povstání na nějakou příhodnější
dobu. Řekli mi:
„…Nestore
Ivanoviči, pojeďte zpátky do Guljaj Pole a veďte jeho obyvatele
ve vzpouře! Pokud dojde k povstání, postaví se za ně všechny
vesnice, újezdy i celé gubernie. Vy a vaše skupina agitujících soudruhů
jste svoji usilovnou snahou již dnes uvedli své město Guljaj Pole do
stavu revolučního vření, namířeného proti Hejtmanovi, Rakušákům
a Němcům. Výzvy, které byste šířil ze vzbouřeného
Guljaj Pole, by pro povstání, na nějž se všichni připravujeme, udělaly
mnohem více než všechny ty dlouhé týdny, strávené objížděním
vesnic a podněcováním pro naši věc prostřednictvím verbální
propagandy, během nichž jste nesmírně riskoval.“
Nenechal
jsem se unést takovou poctou a důvěrou projevenou naší skupině
i mé osobě. Dávno jsem se
oprostil
od revolučního hazardérství a snažil jsem se vnuknout stejný způsob
uvažování svým přátelům. Museli jsme si udržet vhled a porozumění
pro situaci, kterou jsme přivodili v zájmu revoluce, prozatím potlačené
kontrarevolučními vrahy.
Moje
cesty do revolučních center Ruska a z nich nashromážděné zážitky
a pozorování, mi otevřely oči. Právě proto jsem se společně
s přáteli z guljajpolské anarchokomunistické skupiny vrhl do
organizování rolnického povstání proti nepřátelům revoluce a měl
jsem se na pozoru, abych přitom nezapomněl na naše skutečné úkoly.
Na všechny tyto nedočkavé požadavky, hovořící o bezprostředním
povstání, jsem ze své pozice podněcovatele a hlavy povstání odpovídal:
„Jen
pomalu! Jsou všechny vaše síly pevně organizačně spojeny s vaší
skupinou? Pochopili jste, že povstání musí vzplanout v jeden jediný
okamžik i ve velmi vzdálených obvodech?
Pokud
ano, pak nebude v žádném případě ztráta času znovu přemýšlet
o co nejefektivnějším způsobu vedení ozbrojeného boje. Zvláště
za naší situace, kdy ani zdaleka nemáme výzbroj rovnocennou s naším
protivníkem, musíme prvním úderem získat velké množství pušek a děl
a nejméně dvacet kusů munice do každé zbraně.
Tento
úspěch nás však nesmí uspokojit. Naopak – měl by jen posílit naše
odhodlání z politického, organizačního i vojenského hlediska. Po
našem počátečním úspěchu musí všechny partyzánské oddíly
zaútočit ze všech směrů a uvést tak rakousko-německé
velitelství i hejtmanovu vládu v co největší zmatek, a to za každou
cenu přinejmenším v oblasti našeho Dolního Dněpru a Donbasu.
Pak by tedy v létě nabraly události příznivější směr
a dovolily nám vykročit dále.“
Těmito
slovy jsme se my, anarchističtí rolníci, obraceli na pracující masy v době,
která revoluci ani myšlenkám našeho hnutí pranic nepřála. Otázka zněla:
proč jsme se měli (možná snad i přehnaně) tolik na pozoru
před naším vlivem na masy, když volání po povstání proti utlačovatelům
vzešlo v prvé řadě od nich? Mohli byste se zeptat, proč
jsme se my – přirozeně zcela uneseni duchem vzpoury – jednoduše
nepostavili do čela těchto mas, tak prosycených myšlenkami, vyvolanými
na svět revoluční anarchistickou bouří, zbavenou všech
postranních politických úmyslů? Může se vám to zdát podivné,
ale náš přístup byl předurčen pouze dobovými okolnostmi a zásadami,
které se v tehdejším anarchistickém hnutí považovaly za klíčové
jen zřídka. Pro aktivní revoluční předvoj to byla doba plná
strádání, vyžadující od nás náročnou přípravnou práci. Naše
guljajpolská anarchokomunistická skupina byla takovým předvojem a události
ji postavily před jednu zásadní otázku: má nebo nemá přijmout úplnou
zodpovědnost za vedení hnutí bouřících se mas námezdně
pracujících nebo se této role vzdát ve prospěch některé z politických
stran s již hotovým programem a přístupem k přímé podpoře
ze strany „revoluční“ bolševické moskevské vlády?
Pro
naši skupinu to byla složitá otázka, zaměstnávající nás zvláště
v oněch těžkých časech, kdy nebyl prostor na zabývání
se abstraktními anarchistickými principy, odmítajícími disciplinované
organizování revolučních sil, výsledkem čehož by byla vzájemná
izolace anarchistických revolučních aktivit a logická neschopnost sehrát
tvořivou a produktivní roli ve své podstatě pro anarchisty předurčenou.
Všechno naše revoluční nadšení i přímé zkušenosti nás pobízelo
k horečné snaze překazit plány kontrarevoluce. Snažili jsme se
jednat jako anarchisté a byli jsme vázáni přesvědčením o správnosti
základních zásad naší myšlenky. Zároveň jsme si však velmi dobře
uvědomovali, že ve většině anarchistického hnutí panuje značně
destruktivní dezorganizace, která přímo hraje do karet bolševikům
a levým eserům. Uvědomili jsme si také, že tato obvyklá
dezorganizace byla mezi většinou anarchistů zakořeněna
hlouběji, než pozitivní stránky našeho učení. Výsledkem bylo, že
dezorganizace byla tak zřetelným rysem anarchistického hnutí, že ho
masy pracujících, které v žádném případě nechtěly jít
na smrt v nějakém beznadějném boji, nechtěly chápat ani
podporovat.
Našli
jsme nejlepší možné řešení problému, zorganizovali jsme povstání přímo
a nevěnovali sebemenší pozornost možným stížnostem našich soudruhů
na tuto revoluční předvojovou strategii, kterou pokládali za prvek
cizorodý anarchistických myšlenkám. Ve skutečnosti jsme tedy odsunuli
stranou všechno nesmyslné žvanění, které nás značně poškozovalo
a soustředili jsme se na dotažení boje do vítězného konce.
Znamenalo to ale, že pokud měl revoluční anarchismus správně
sehrát svoji roli a splnit své úkoly v probíhajících revolucích,
musel vyřešit nesmírně složité otázky organizační povahy
– co se týče vzdělávání anarchistických militantů nebo
definování své dynamické role v prvních dnech revoluce, když masy námezdně
pracujících často samy nevěděly kudy kam.
My,
anarchističtí rolníci, jsme si byli vědomi atomizace anarchistického
hnutí a faktu, že ve městech i velkoměstech se buď stalo
pomocnou složkou bolševických úřadů nebo bylo vládou rozdrceno.
Pracovali jsme na venkově tak, aby byl slyšet hlas anarchismu. Snažili
jsme se získat podporu těch nejlepších lidí z měst, abychom
mohli rozvinout náš revoluční prapor a vzbouřit se proti Hejtmanovi
a jeho rakousko-německým pánům.
Když
naše skupina předávala vědomosti místním rolníkům a
neslevovala přitom ani slovo z anarchistických zásad, měla na
mysli právě zmíněné skutečnosti. Skupina podněcovala k ozbrojenému
odporu a připravovala politický program povstaleckého hnutí, které se
brzy stalo všeobecně známé jako „Revoluční oddíly Baťky
Machna.“
Vliv
naší skupiny i mě osobně byl brzy tak silný a produktivní, že v myslích
povstaleckých mas se nemohly uchytit naprosto žádné politické zásady nepřátelské
anarchismu, zvláště ideje socialistických politických stran, neboť
lidé ignorovali jejich hesla a nevšímali si jejich řečníků.
Naše slova o svobodě a nezávislosti námezdně pracujících v protikladu
vůči Kapitálu a jeho služebníku Státu, přijaly za své široké
masy pracujících a jejich význam byl brán jako základna k boji za
nahrazení odporné buržoazní kapitalistické společnosti svobodnou
organizací námezdně pracujících.
Ve
jménu tohoto cíle rolníci vytvořili mocnou ozbrojenou sílu, svěřili
ji štábu zorganizovanému guljajpolskou anarchistickou skupinou a posléze ji
podporovali jako pravidelné vojsko. Proto jsme nikdy neztratili ekonomické ani
psychologické svazky s námezdně pracujícími, přicházejícími
do řad našeho hnutí dokonce i v těch nejčernějších
dnech a zásobujícími nás čerstvými silami a proviantem.
Tak
se guljajpolský region rychle stal samostatným územím, protože z našeho
způsobu organizace jsme vyloučili všechny formy státnosti. Barbarské
hordy Rakušáků-Němců, které si předtím dovolovaly téměř
cokoli, byly rozbity a odzbrojeny a jejich arzenály opanovalo naše hnutí.
Okupační
jednotky posléze začaly z našeho regionu panicky prchat. Co se týče
lidí hejtmana Skoropadského, některé jsme pověsili, zbytek utekl.
Bolševická vláda se brzy dozvěděla o existenci našeho hrdého území
a anarchistech, stojících za povstaleckým hnutím. Tehdy se bolševické
noviny nijak nezdráhaly citovat „Machnovy“ výroky na titulních stranách
a každodenně přinášet zpravodajství o úspěších kampaně
pod mým velením.
Povstalecké
hnutí postupovalo vpřed. Poté, co donutilo k ústupu rakousko-německé
jednotky a vyhnalo oddíly hejtmana Skoropadského ze sousedících ukrajinských
gubernií, dostalo se do kontaktu s nástupem vojsk generála Děnikina
a Ukrajinským direktoriem – známějším pod jménem „petljurovščina“
– proti kterým ihned napjalo všechny své síly pod vedením anarchistických
rolníků – nejoddanějších synů revoluce. Proti novým nepřátelům
byla vybudována nová fronta a provedena hrdinská vojenská tažení ve jménu
revoluce a nové svobodné společnosti námezdně pracujících.
Na
tomto pozadí anarchističtí rolníci zorganizovali povstalecké hnutí
ukrajinských námezdně pracujících, které následně přerostlo
v „machnovské“ hnutí. Nicméně i ve světle tohoto neúplného příkladu,
ti, kteří se doslechli pohádky, šířené nepřáteli machnovščiny
a příležitostně i některými jejími „přáteli“, odvažujícími
se tvrdit, že toto lidové hnutí nemělo žádnou ideologii a své ideové
a politické podnět čerpalo zvenčí, budou muset uznat, že
podobná obvinění jsou zcela nepodložená.
Předáci
hnutí i masy rolníků, podporující ho od začátku až do konce, si
byli velmi době vědomi, že machnovščina byla zorganizována
guljajpolskou anarchokomunistickou skupinou a její stoupenci ve svých srdcích
vždy nosili anarchistické myšlenky lidí, nenechávajících se unést planým
pseudorevolučním řečněním, ani chaotickými tendencemi a
nezodpovědnou mentalitu typickou pro anarchisty z měst. Lidé
stojící u zrodu povstaleckého hnutí a jeho organizátoři – bratři
Karetnikovové, Alexij Marčenko, bratři Semenjutové, bratři Domašenkové,
bratři Machnové, Ljutyj, Zujčenko, Korostelev, Trojan, Danilov,
Tychlenko, Mostěnko, A. Chubenko a spousta dalších – byli všichni
anarchisté. Mnoho z nich bylo aktivní mezi rolníky již v letech 1906 -
1907 a de facto to byli průkopníci pozdějšího povstaleckého hnutí.
Byli to právě oni, kdo společně s dalšími mimo hnutí zůstal
věrný svému politickému přesvědčení a naší organizaci
z vojenského a strategického hlediska. Dychtivě jsme očekávali
pomoc od jakékoli anarchistické organizace, zejména těch nám nejbližších
po ideologické stránce, ale k naší velké lítosti jsme čekali
marně.
Během
prvních devíti měsíců vojenských operací proti nepřátelům
revoluce, naše anarchistické hnutí od svých přirozených přátel
– městských anarchistů – nevidělo vůbec nic. Teprve
později se k nám někteří z nich přidali – převážně
jako jednotlivci – a zvláště ti, kteří byli našemu hnutí vděční
za záchranu z rukou nepřítele. K machnovskému hnutí se po
organizační stránce připojila pouze anarchokomunistická skupina z Ivanova-Vozněsenska
v čele se soudruhy Makejevem a A. Černjakovem. Představovala
konečně tak potřebnou a významnou posilu, ale naneštěstí
pouze dočasnou. Většina jejích členů postupně odešla
během krátkého času.
Po
všechna ta tvrdá léta nerovného, vyčerpávajícího a (politicky i
historicky) neobyčejně výmluvného boje čerpalo machnovské hnutí
takřka výlučně ze svých vlastních zdrojů. Jsem přesvědčen,
že právě proto bylo schopno pevně setrvávat na revolučních
pozicích a i přes neustálé boje, pramenící ze skutečnosti, že se
vždy nacházelo v obklíčení, nikdy nešlo jinudy, než cestou
anarchismu a sociální revoluce.
Machnovské
hnutí se drželo svých anarchistických idejí, bránilo státu a jeho pomahačům
zasahovat do samosprávy městských i venkovských námezdně pracujících
a narušovat tak jejich snahy vybudovat novou společnost. Nemohlo tedy očekávat
žádnou pomoc od politických stran, ba právě naopak. Muselo se poohlédnout
po pomoci ze strany anarchistických organizací ve městech, pomoci, jenž
naneštěstí nikdy nepřišla. Mezi rozhodující většinou
anarchistů byly tehdy tak hluboce zakořeněny dezorganizační
návyky, že snad byli úplně slepí k tomu, co se dělo na venkově.
Machnovské hnutí si tohoto úpadku povšimlo a skutečně nemělo
pražádný důvod cítit nějakou vděčnost za tuto zradu ze
strany městských anarchistických organizací. Z tohoto pocitu
vyrostlo naše přesvědčení o správnosti názorů o struktuře
revolučního procesu. Lidé, kteří dlouhá léta bojovali bez jakékoli
vnější pomoci, se k nim pevně upnuli. Machnovské hnutí žilo v souladu
se svoji nesmírně těžkou a klíčovou revoluční povinností
a udělalo pouze jedinou vážnou chybu: spojilo síly s bolševismem
ke společné ofenzívě proti Wrangelovi a Dohodě. Dokud
spojenectví – nepochybně takticky i psychologicky cenné pro úspěch
revoluce - trvalo, machnovské hnutí
chybně hodnotilo revoluční zásady bolševismu a nebylo schopno
podniknout žádné preventivní opatření proti chystané zradě. Bolševici
ho posléze zákeřně napadli s pomocí veškeré své soldatesky
a přestože s velkými obtížemi, přeci jenom načas
porazili.
„Dělo
Truda“ 44-45, leden-únor 1928, str. 3-7
Return to The Nestor Makhno Archive